Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Lesní panna" podle Boženy Němcové

3. 8. 2016

 

Jméno měla Bětuška, jedné vdovy dceruška. Její matka, chudá vdova, dvě kozičky měla doma. A tak žily, jak se dalo a neměly víc než chaloupku roztrhanou. Bětuška byla děvčátko veselé, hned ráno vyskočila z postele a od jara až do jeseni pásávala kozy a sedávala u předení. Vždycky když z domu odcházela, krajíček chleba v mošince měla a vřetánko jí matka dala, aby pěkně pracovala. Poněvadž kužele neměla, okolo hlavy len točila. Bětuška mošinku vzala, vesele si cestou prozpěvovala a k březině za kozami poskakovala. Když se šly kozy pást, Bětuška začala přást. Pod strom si sedla, levou rukou s hlavy za kužel tahala a pravou vlákna z vřetánka pouštěla. Po travičce to šustilo, jen to po zemi frčelo. Kozulenky se na pastvě pásávaly a Bětuščiny písničky po lese se rozléhaly. Když slunce na poledne ukazovalo, Bětuška odložila vřetánko. Kozičky k sobě zavolala, po soustu jim chleba dala, jen aby kozičky nezaběhly se, a Bětuška si mohla nasbírat trochu jahod v lese. Chviličku si pohověla, když pamlsek k chlebu měla. Najedla se, založila ruce a tancovala zpívajíce. Slunéčko se skrze zeleň stromů smálo a kozičky v trávě si hovící pěkně hřálo. Po tanci zas pilně předla a večer, když domů kozičky přihnala, za matkou s prázdným vřetánkem pospíchala, aby ji maminka pochválila, že líná nebyla.

 

Jedenkráte, když podle obyčeje v pravé poledne po skrovném obědě k tanci se chystala – kde se vzala, tu se vzala – před ní krásná panna stála. Roucho měla běloučké, jak pavučinka tenoučké. Od hlavy až k pasu jí zlaté vlasy splývají. A na hlavě věnec z lesních květů nosí, na celém světě korunu nejkrásnější. Panna se na Bětušku usmívala a líbezným hlasem povídala: "Zatančíme si spolu, dříve než půjdeš domů?" Panna Bětušku objala a Bětuška s ní tancovala. Nad hlavami jim líbezná hudba zní a Bětuška myslí, že jen sní. Malí hudebníci seděli na březových větvích, v černých, popelavých, hnědých i měnivých fracích. Byl to sbor vybraných hudebníků ve větvích, slavíci, skřivánkové, pěnkavy, stehlíci, zvonkové, drozdové, kosové a spousta jiných. Líčka Bětušce hořela, na úkol i na kozičky zapomněla, jen se na svoji družku dívala, která s ní tak lehounce tancovala, že se ani travička pod její útlou nožkou nesklonila. Od poledne až do večera tancovaly, i když neodpočívaly, nožičky Bětušku vůbec nebolely! Vtom krok krásná panna zastavila, hudba utichla a jak panna přišla, tak taky odešla. Slunéčko za les zacházelo, Bětuška spráskla ruce nad hlavou, nespředený len nahmatala a kozičky přivolala. Ani vřetánko v trávě položené nebylo plné. Len s hlavy sundala a do mošinky i s vřetánkem dala. Kozičky domů hnala a cestou si nezpívala. Trpké výčitky si dělala, že se omámit pannou nechala. Maminka se bála a dcerky se ptala, není-li churavá, že nezpívala. Bětuška se vymluvila a ani slovíčkem se o krásné panně nezmínila.

 

Druhý den pak jak obyčejně kozičky k březině hnala a už si zase zvesela zpívala. Když kozičky na pastvu vyhnala, sedla si pod strom, pilně příst začala a přitom si zpívala, neboť při zpěvu práce lépe od ruky odpadá. Když slunce na poledne ukazovalo, kozičkám po kousku chleba děvče dávalo. Pak Bětuška pro jahody odběhla, obědvat začala a kozičkám pověděla. "Dnes nesmím tancovat, musím hodně pracovat," vzdychala, po obědě drobečky z klína do ruky shrabala a na kámen je pro ptáčky dala. "A že jsem tak smělá, proč bys tančit nesměla?" ozval se líbezný hlas a krásná panna před ní stála zas jako by z oblak byla spadla, Bětuška se lekla, oči zamhouřila, aby pannu nespatřila. Ale když panna ještě jednou otázku opakovala, ostýchavě odpovídala: "Odpusťte mi krásná paní, já nemohu s vámi tancovat, protože musím hodně pracovat. Než sluníčko zajde za lesy, musím dohonit svoji práci, co jsem včera zameškala, když jsem tolik tancovala." – "Dříve než slunce zajde, pomoc se ti najde!" řekla panna, sukni vykasala a Bětušku objala. V březových větvích sedící hudebníci hráli a tanečnice se do kola daly. Ještě luzněji krásná panna tancovala, že na ní oči Bětuška nechat mohla a na kozičky i na úkol zapomněla. Pojednou tanečnice tančit ustala, hudba také pomalu utichala, slunce za lesy zapadalo a Bětuška spráskla ruce nad hlavou, kde byl obtočený len nespředený.  Do pláče se dala a ta krásná panna jí na hlavu sáhla, len smekla, okolo kmenu tenké břízy ho obtočila, vřetánko uchopila a příst začala. Vřetánko jen tak po zemi frčelo, rychle rostlo a než slunce za les zašlo, byl ten len všecek spředen. Potom ta panna zmizela, jako by se pod ní zem slehla. Bětuška byla spokojená a cestou si pomyslela: "Když je panna hodná tak, budu s ní zas tancovat." Zvesela si zpívala, když kozičky domů hnala. Matka jí ale mrzutě přivítala: "Co jsi včera dělala, žes nepracovala?" – "Maminko, trochu jsem tancovala," zkroušeně Bětuška povídala a dodala: "Dnes je to jiné, vřetánko je plné." Matka umlkla, podojit kozy šla a Bětuška vřetánko uložila. Chtěla matce svoji příhodu povědět, ale pak si řekla, že bude lépe mlčet.

 

Třetí den ráno Bětuška kozičky k březině jako obyčejně hnala, a když kozy na pastvu zahnala, pod stromem si zazpívala a honem příst začala. Slunce ukazovalo na poledne, Bětuška odložila vřetánko do trávy vedle, kozičkám po soustu chleba dala, jahody nasbírala, sama obědvala a drobty ptáčkům dávala a vesele pravila: "Kozulenky moje, dneska tancujeme!" Poskočila, ruce založila a již zkoušet chtěla, zdali dokáže tančit jak krásná panna a vtom panna před ní stála. "Zatancujeme si spolu dřív, než půjdeš domů?" Bětušce pravila a potom ji k tanci uchopila. V okamžení hudba zněla a tanečnice letmým skokem v kole kroužily bok s bokem. Bětuška zase na vřetánko i kozičky zapomněla a nic než krásnou pannu neviděla, jejíž tělo jak proutek vrbový na všechny strany se vlní. A jen hudbu líbeznou slyší, podle níž nohy samy tancují. Tancovaly od poledne až do večerního soumraku a tu pojednou panna tančit ustala a hudba umlkala. Bětuška se ohlídla, slunce bylo za lesem. Ruce nad hlavou spráskne s velikým pláčem. "Mošinku mi dej a neplač, nezoufej, co jsi dneska promeškala!" řekla krásná panna. Panna se na okamžik neviditelnou stala, pak ale Bětušce mošinku zpátky dala a povídala: "Ne teď, doma na to hleď!" a zmizela. Bětuška si nakouknout do mošinky netroufala, ale na půl cestě se přece jenom podívala. Velice se ulekla, když mošinku plnou březového listí viděla. Do žalostného pláče se pustila, protože nevěděla, jak by to mamince pověděla. V zlosti listí ven chtěla vyhodit a mošinku chtěla vyklopit, ale pak si to rozmyslela a na kozičky pomyslela a listí v mošince nechala. Skoro se jít domů bála a kozičkám nezpívala.

 

Matka už na prahu plna úzkosti čekala. "Co jsi mi to včera dala?" prvně se Bětušky ptala. "Proč? Co jsem udělala?" úzkostlivě se Bětuška zeptala. "Když jsi ráno odešla, motat jsem začala. A tak dlouho jsem přízi motala, až jsem se rozzlobila a vtom příze z vřetánka zmizela..." Tu se Bětuška přiznala a vypravovat o krásné panně začala. "To byla lesní panna!" matka zvolala. Okolo poledne a o půlnoci nejraději tančívají, s děvčaty slitování mají a bohatě je obdarují. Proč jsi mi to neřekla? Kdybych tolik nereptala, plnou sednici příze by nám panna dala." Tu si Bětuška na mošinku vzpomněla... snad lesní panna něco pod listím nechala. Vyndá vřetánko a ... "Podivte se, matko!" Bětuška vykřikne. Matka do mošinky nahlídne. Březové listí se v zlato proměnilo! A to bohatství dost veliké bylo. Matka si statek koupila, Bětuška krásné šaty měla a už kozy pást nemusela. Ale cokoliv měla, veselá a šťastná byla a často si v březině zatančila. Mnohokrát si ještě přála, aby zas krásná lesní panna před ní stála, ale už se toho nikdy více nenadála.  

 

betuska1.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

http://www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084
Zdroj: http://pohadky2t.pise.cz/6-lesni-panna-podle-bozeny-nemcove.html