Rybářův syn - K.J.Erben na Déčku
Na řece Dunaji sloužil u jednoho pána rybář. A ten pán si poručil, že chce na hostinu nalovit tři centy ryb. Loví rybář první den, loví druhý, loví třetí, ale nechytil ještě ani jednu rybu. Třetí den, bylo už k večeru, si zoufal, když tu k němu připlul na loďce pán v zeleném obleku a ptal se ho, proč je tak smutný.
Rybář se mu svěřil a pán řekl: "Když mi slíbíš, že mi dáš to, co máš doma, a sám o tom ani nevíš, nalovíš do večera tolik ryb, kolik chce tvůj pán."
"O čem nevím, o to rád přijdu", pomyslel si rybář. A do večera nalovil tolik ryb, že je sotva čtyři koně na voze utáhli.
„Víš, cos mi slíbil?“ ptal se ho potom pán.
„Nevím,“ odpověděl rybář. „Ať je to, co chce.“
Pán se usmál a řekl: „Tvoje žena čeká děťátko, bude to chlapec. A toho jsi mi slíbil. Za dvacet let si pro něho přijdu.“
A tak se také stalo. Rybářově ženě se narodil syn. Když povyrostl, řekl svému otci: „Už je čas, abychom šli.“
„A kam?“ – „ Copak si nepamatujete, komu jste mě před 20 lety slíbil?“
Když přišli k Dunaji, připlula zase ta loďka a v ní pán v zeleném obleku. Syn vstoupil do loďky, pán odrazil od břehu a loďka se s oběma potopila.
Ale zatímco se rybář vracel smutný domů, dostal se jeho syn do zakletého města v podzemí, kde nebylo vidět ani človíčka. A protože měl hlad, nalovil si ryby, upekl je, najedl se a usnul.
Tu se mu zdálo, aby šel na noc do zámku, posadil se tam za stůl, rozsvítil svíce a čekal. Udělal to. O půlnoci se otevřely dveře a do pokoje se přivalil veliký had. Postavil se proti mládenci a prosil: „Polib mě!“
Ale mládenec ho zaklel: „Odstup ode mne, ďáble!“
Nato se had odplazil. Druhý den po poledni opět usnul. I zdálo se mu, že by byl dobře udělal, kdyby toho hada políbil. Probudil se a předsevzal si, že tam zase půjde. A pokud had přijde, že ho políbí. Jenže o půlnoci přišel ještě větší had, měl dvě hlavy a zase prosil: „Polib mě!“
Mládence obešla hrůza a zase vyslovil to kouzelné zaklínadlo.
Třetího dne ale zase slyšel ve snu hlas: „Dobře bys učinil, kdybys byl políbil hada.“
Když se probudil, umínil si, že hada políbí, i kdyby byl ještě strašnější. Navečer šel do zámku, sedl za stůl, rozžal svíce a čekal. O půlnoci se připlazil had tříhlavý, vzepjal se proti němu a prosil: „Polib mě!“
Mládenec se naklonil a políbil ho. V tom okamžení udělala se z hada překrásná panna. Byla to zakletá
dcera pána toho zámku a s ní byl i ten zámek a celé město vysvobozeno. Její rodiče byli šťastni. Přivítali mládence a otec pak řekl: „Dám ti své království i svou dceru, jestli se ti líbí.“
Jakpak by se mu nelíbila.
Ale odpověděl: „Mně se tak dobře daří, a můj otec na Dunaji si myslí, že jsem se propadl do pekla. „Dovolte mi, abych se za ním ještě jednou podíval.“
Na to mu princezna řekla: „Ale musíš mi slíbit, že se vrátíš.“
Mládenec souhlasil a ona se uvolila, že na něho bude sedm let čekat. Pak mu dala na cestu prsten a řekla: „Podívej se skrze tento prsten a pomysli, že bys chtěl být u svého otce. A budeš tam. Až se budeš chtít vrátit ke mně, udělej totéž. Ale nesmíš ten prsten nikomu ukázat, sice o něj přijdeš a pak se k nám sotva kdy dostaneš.“
Když přišel mládenec domů, jeho otec a matka se velmi radovali. Otec se jím chtěl také pochlubit před pánem, kterému kdysi lovit ryby, a dovedl ho k němu. Pánovi se líbil. Měl dvě dcery, a tak povídá: „Když u nás zůstaneš, dám ti půl království a jednu ze svých dcer.“
Mladík sice věděl, že na něho čeká štěstí v podzemní říši, ale řekl si, že pár dní zůstat může.
Jednoho dne šel s královskými dcerami na procházku. Ukázal jim prsten a řekl, jakou má moc.
„Kdybychom mu ten prsten vzaly, jistě by u nás rád zůstal, pomyslely si dcery, odvedly mladého muže do stínu stromu, uspaly ho a prsten mu skutečně vzaly. Ani se nenadál a byl u nich pět let.
Ale tu si řekl, že půjde hledat podzemní město stůj co stůj. Šel a šel, až přišel navečer v lese k nějakému stavení.
Doma byla jakási žena a ta řekla: „Moji bratři jsou zloději. Když tě tu najdou, přijdeš o život. Ale dám ti střevíce, plášť a klobouk. Kdo si obuje tyhle střevíce, ujde za půl hodiny dvě stě mil. Kdo ten plášť na sebe vezme, nikdo ho neuvidí. A kdo ten klobouk před sebe hodí, tomu se každá hora otevře.“
Mládenec poděkoval a šel. Nejprve šel ke slunci. Myslel si: Slunce po všech zemích svítí, určitě bude znát cestu do podzemního města. Ale Slunce řeklo: „Neznám tvou cestu. Musí to být někde mezi horami v úzké dolině, kam nikdy nepřijdu. Ale měsíc svítí po všech skulinách, zeptej se jeho.“
Mládenec šel k měsíci. Ten mu ale řekl: „Nevím. Musí to být mezi horami, kam nikdy nepřijdu. Jdi k větru. On všemi skulinami proletuje. Ten ti cestu poví.“
„Jakpak bych nevěděl,“ řekl vítr. „Zítra časně tam půjdu. Královská dcera se vdává. Budu jim na svatbu foukat, aby jim nebylo horko.“
Vyrazili, ještě než se rozednilo a přišli k ohromným skalám. Vítr se prodral skulinou a mládenec hodil klobouk o skálu a ta se otevřela. Když vstoupili do podzemního města, vítr šel foukat na svatbu a mládenec v plášti, který ho dělal neviditelným, běžel do kostela čekat na svatebčany. Když začal kněz oddávat, uhodil mu mladík po knize, až spadla na zem.
Nato kněz řekl svatebčanům: „Jeden z vás musí mít těžký hřích. A tu se hned nevěsta přiznala, že slíbila svému zachránci, že na něho bude čekat sedm let, a ta ještě neprošla.
„A kterého máš raději? Jeho, nebo toho nového?“ otázal se kněz.
„Svého vysvoboditele, řekla dívka. Ale vím, že ho už nikdy nespatřím.“
Teď teprve sundal ze sebe mládenec kouzelný plášť, dívka ho hned objala a slavila se svatba.
A po ní nechal pan král vystrojit bohatou hostinu. Mně tam taky dali vína z cedníku,
chleba ze sklenice a lopatou po hřbetě.
A tak jsem šel domů.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100008