Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otesánek - Karel Jaromír Erben na Déčku

25. 7. 2017

 

Byl jeden muž a jedna žena a zůstávali na konci vesnice pod lesem v jedné chalupě. Byli chudí.

Muž nádeničil a žena předla na prodej.

A přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“

„Buďte rádi, že vám ho Pán Bůh nedal, povídali lidé. Však sami nemáte co jíst.“
A oni zas říkali: „Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko. Jen kdybychom nějaké měli.“

Jednou zrána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek. Vyhlížel zrovna jako malé děťátko. Hlavička, tílko, ručičky, nožičky. Potřeboval jen temínko trochu sekyrou otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby vyhlížely jako prstíčky. 
A bylo děťátko, jen zaplakat!

Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě: „Tuhle máš, cos chtěla mít - dítě Otesánka. Chceš-li, můžeš ho chovat.

Žena zavinula to děťátko do peřinky, hejčkala je na rukou a zpívala mu: „Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej, až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku. Hajej, dadej, hajej!“

Najednou se začalo dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“

Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši.

Když uvařila, Otesánek ji všecku snědl a potom zase křičel: „Mámo, já bych jed!“

„Počkej, děťátko. Hned ti přinesu.“

Poté běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka.

Otesánek pil, jen hltal. A když vypil, křičel zas, že by jed.

Žena se tomu divila: „Což, dítě, ještě dost nemáš?“

Šla a půjčila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla pak zase ven postavit k ohni vody na polívku.
Sotvaže vykročila ze světnice, Otesánek, vida na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici a v okamžení ten bochník pohltil.

A zase křičel: „Mámo, já bych jed!“

Máma přišla, chtěla nadrobit pod polívku. Ohlíží se po chlebě. Ten tam!

V koutě stál Otesánek jako kadečka a vyvaloval na ni oči.

„Pán Bůh s námi, Otesánku! Snad jsi ten bochník nesněd?“

„Sněd, mámo. A tebe taky sním.“

Otevřel hubu a než se máma nadála, byla v něm.

Za chvíli přišel táta domů  a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek: „ Táto, já bych jed!“

Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna, otvíralo hubu a koulelo očima.

A poznav Otesánka, řekl: „Bodejž tě běs! Kde je máma?“

„Sněd jsem ji. A tebe taky sním.“

Otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě.

Ale čím Otesánek více snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě nic už nebylo, co by za to stálo. I šel do vsi po něčem se podívat.

Potkal děvečku. Vezla z pole plný trakař jetele.

„ Tys musel asi toho sníst, že máš tak velký břich,“ řekla děvečka s podivením.

Otesánek odpověděl: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu

a tebe taky ještě sním!“

Přiskočil a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše.

Potom potkal sedláka. Vezl z louky seno. Otesánek postavil se mu v cestu a koně zůstali stát.

„Což se nemůžeš vyhnout?“ křičel sedlák a napřahoval bič.

Ale Otesánek si toho ani nevšimnul a začal povídat: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka,

pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem a tebe taky ještě sním!“

A než sedlák se nadál, ocitl se i s koňmi a s vozem v jeho břiše.

Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl vepře. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem. Ani památky po nich nezůstalo.

Potom tam uviděl ovčáka se stádem ovec.

Když jsem toho tolik sněd, povídá sobě sám: „Taky ty ještě sním!“

Šel a všecko to do sebe vházel.  Ovce, ovčáka i se psem Voříškem.

Pak se zas kolíbal dál, až přišel k jednomu poli. Nějaká babička tam okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel. Šel a začal zelné hlávky vytrhovat a polykat.

„Což mi tu, Otesánku, škodu děláš?“ řekla babička. „Však jsi dost toho snědl. Mohl ses už najíst.“

Otesánek se na ni zaškaredil a povídá: „Jed jsem, sněd jsem: Kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty.
A tebe taky ještě sním.“

I chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná. Uhodila Otesánka motyčkou a rozpárala mu břich.

Otesánek se svalil na zem. Bylo po něm.

A teď jste to měli vidět!

Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce.

Voříšek je sehnal dohromady,  ovčák zapískal a uháněl domů.

Potom z břicha vyběhlo stádo prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem.

Pak vyšli koně, táhli plničký vůz sena. Sedlák cukal opratí, klel a jel za pasákem taky ke vsi.

Za vozem vyjela děvečka s jetelem a za děvečkou vyskočili z břicha muž se ženou a nesli si pod pažídomů ten vypůjčený pecen chleba.

A ten muž se ženou potom už nikdy neříkali: „Kéž bychom měli nějaké děťátko.“

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100007

otesanek.jpg

 

 

 

 

 

 

kje12.jpg

 

 

 

 

 

 

kje13.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář