O třech přadlenách - K.J.Erben na Déčku
Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku
Byla jednou jedna chudá vdova a na živobytí si vydĕlávala předením lnu. A mĕla jednu dceru.
Říkali jí Liduška. Liduška byla milé a způsobné dĕvče, ale mĕla velkou chybu. Byla náramnĕ líná.
Kdykoli se mĕla dát do práce a pomoci matce, dala se do pláče.
A když ji matka přec jen násilím ke kolovratu posadila, nestálo to její dílo za nic.
Jednou to matku už tak rozhnĕvalo, že jí dala pohlavek. A Liduška hned spustila takový nářek, že to bylo na tři hony slyšet. Tu právĕ jela kolem královna, a když ten pláč uslyšela, dala zastavit, aby se podívala, komu se stalo tak hrozné neštĕstí.
Když uvidĕla plačící Lidušku, hned se jí zeptala, co se jí stalo.
"Matka mĕ bije!"
Královna se obrátila na matku: "Pročpak biješ to ubohé dítĕ?"
Ta se stydĕla, že má tak línou dceru, a tak odpovĕdĕla:
"Mám s tou holkou hrozný kříž. Od rána do večera by jen vysedávala u kolovratu a předla. Nic jiného do ruky nevezme, aby mi pomohla."
Královnĕ se to dĕvče zalíbilo, že je tak pilné.
I řekla matce: "Když vaše dcera tak dobře přede, dejte mnĕ ji s sebou, já se o ni postarám. Mám na zámku dosti překrásného lnu, a když bude i u mne tak pilná jako doma, nebude toho litovat.
Matka byla ze srdce ráda a královna si ji odvezla hned s sebou do zámku.
Když tam přijely, vzala ji za ruku a ukázala jí tři pokoje od podlahy po strop plné překrásného lnu. Leskl se jako zlato a stříbro.
"Buď tedy pilná, má dceruško. Když mi všechen ten len upředeš, dám ti svého syna za manžela
a budeš královnou."
Nato dala přinést nádherný kolovrat a k tomu velikánský koš voňavých cívíček, aby bylo nit na co navinout. A nechala ji samotnou v pokoji. Když královna odešla, dala se Liduška do horoucího pláče. Neboť kdyby od rána do večera a od večera do rána 100 roků předla a umĕla to, nemohla to upříst.
A tak plakala celou noc a druhý den až do obĕda a nehnula rukou ani nohou.
Druhý den v poledne se královna přišla podívat, kolik toho Liduška upředla, a velmi se divila, že na len ani nesáhla. Ale ta se vymlouvala, že se jí tak stýskalo po mamince, že pro pláč ani na práci nevidĕla.
Královna tomu uvĕřila a tĕšila ji: "Nestýskej si, dceruško moje, a buď zítra o to pilnĕjší.
Když odešla, sedla si Liduška zase k oknu, koukala ven, vzdychala a nedĕlala nic.
Další den v poledne přišla zas královna a divila se ještĕ víc. Ale Liduška se zase vymluvila, že ji po tom včerejším pláči rozbolela hlava. Královna se tím sice spokojila, ale když odcházela, řekla:
"Už je ale čas, Liduško, abys pracovala, jestli chceš dostat mého syna a být královnou."
Jenomže Liduška si kolovratu zas ani nevšimla, jen sedĕla u okna a hledĕla ven. Když pak v poledne
zase přišla královna, už se rozhnĕvala a řekla:
"Dnes je to už naposledy! Jestli ani zítra nebude nic udĕláno, dám tĕ zavřít do tmavé vĕže,
kde je plno hadů a štírů, a nechám tĕ tam umřít hladem, abys už nepodvádĕla a nezahálela."
Tu zas bylo Lidušce úzko. Sedla tedy ke kolovrátku a začala příst. Ale jak mohla příst, když byla tak náramnĕ líná? Nechala toho tedy, postavila se k oknu a plakala do večera, až srdce usedalo.
Tu nĕkdo zaklepal na okno. Za oknem stály tři divné stařeny. Lekla se jich, ale babičky se na ni usmívaly a kývaly, aby jen okno otevřela.
"Dobrý večer, krásná panenko," pravily. "Proč tak přežalostnĕ pláčeš?"
Liduška se jim se vším svĕřila a babičky se dál jen usmívaly a řekly: "Když nám slíbíš, že nás pozveš na svatbu a nebudeš se před hosty za nás stydĕt, my ti všecek ten len spředeme."
"Udĕlám všecko, co jen chcete, jenom se do toho honem dejte."
Tak ty tři babičky vlezly oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do práce. A když počalo svítat a Liduška vstala, bylo už tolik lnu spředeno, že se do díry po nĕm mohla Liduška schovat.
Babičky se rozloučily, slíbily, že večer přijdou a v tichosti oknem odešly.
Královna, když v poledne uvidĕla tu spoustu krásné příze, Lidušku pochválila. Jak se večer začalo šeřit,
stály už zase babičky u okna. A tak to bylo každou noc. Večer přišly, ráno odešly. A zatímco Liduška spala, lnu ubývalo. Když už byl prázdný i druhý pokoj, počala královna dĕlat přípravy ke svatbĕ.
A když byl spředen všechen len i z poslední místnosti, řekl mladý král své nevĕstĕ: "Žádej ode mĕ, co chceš. Všechno ti splním."
Tu si vzpomnĕla Liduška na ty tři babičky a řekla: "Mám doma tři staré tetičky. Jsou velmi chudé, ale udĕlaly pro mĕ mnoho dobrého. Dovol, abych je pozvala na svatbu."
A mladý král a královna souhlasili.
Když nastal svatební den a hosté chtĕli sedat ke stolům, otevřely se dveře a ty tři babičky, po starodávnu oblečené vhrnuly se do pokoje. Jak je nevĕsta spatřila, bĕžela jim vstříc a hned je usadila vedle sebe.
Když už bylo po obĕdĕ a hosté vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí: "Prosím vás, babičko, od čeho máte tak širokou nohu?"
"Od předení, panáčku, od předení."
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: "Řeknĕte mnĕ, babičko, od čeho máte tak placatý palec?"
"Od předení, panáčku, od předení."
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým rtem až přes bradu a řekl jí: "A od čeho máte vy
tak dlouhý ret, babičko?"
"Od předení, panáčku, od předení," odpovĕdĕla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, náramnĕ se ulekl a hned nařídil své krásné paní, ať se do smrti
kolovratu ani nedotkne, aby taky tak nedopadla.
Zatím se ty tři babičky ztratily z pokoje a žádný nevĕdĕl, kam se podĕly.
Ale Liduška, kdykoli si na nĕ vzpomnĕla, vždycky jim v duchu dĕkovala.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-karla-jaromira-erbena