O třech bratřích - K.J.Erben na Déčku
Byl jednou jeden král a měl jedinou dcerušku. I dal rozhlásit, že kdo udělá takovou loď, která by chodila po zemi i po vodě, tomu že ji dá. A pak byl taky sedlák a měl tři syny. Dva moudré a třetího hloupého. Ti dva se pořád tomu hloupému vysmívali a nikam ho s sebou nechtěli vzít. Proto mu taky neřekli nic o tom králově vyhlášení a dali se do práce.
Byli v nejlepším, když šel kolem nich stařeček a řekl: „Pomáhej Pán Bůh, synkové. Dejte mi fajfčičku zapálit.“
Ale oni se ani neohlédli a odbyli ho: „Nemáme kdy.“
A tak šel dál a povídá: „To, co děláte, nebude žádná loď. A královskou dceru nedostanete.“
A tak taky bylo. Zatím se ten hloupý nějak dozvěděl o jejich práci, chtěl taky štěstí zkusit a začal dělat loď. Přišel k němu taky ten stařeček a řekl: „Dej Pán Bůh štěstí!“
A hloupý odpověděl: „Dejž to Pán Bůh, tatíčku. Rád bych se s vámi poradil, jak udělat takovou loď, aby chodila po zemi i po moři.“
A stařeček mu odpověděl: „Jen dělej dál, synu. Pán Bůh ti pomůže.“
A tak taky bylo. Udělal loď, která chodila po zemi i po moři. Jak byl s prací hotov, přišel k němu zase ten stařeček a řekl mu: „Až půjdeš ke králi, vezmi s sebou každého, koho na cestě potkáš.“
I potkal nejprve člověka, kterému ani celý potok nedokázal uhasit žízeň. Vzal ho s sebou. Pak potkal staříka v teplém kožichu, který pořád volal: „Zima je mi, zima!“
Vzal ho s sebou. A třetí staroch, kterého potkal, zase okusoval drát a křičel: „Mám hlad, chci jíst!“
A tak ti čtyři v lodi, co uměla chodit po zemi i po moři, stanuli před králem.
Jenže králi se zdálo, že ten člověk je příliš chudý, než aby mu dal svoji dceru za ženu. A tak si pro něho vymyslel další úkoly. Chtěl, aby mu našel člověka, který by za noc snědl dvanáct bochníků chleba a dvanáct volů. Pak někoho, který by dvanáct sudů piva vypil. A nakonec člověka, který by v rozpálené peci vydržel sedět celou noc.
Hloupý se polekal, ale ti tři, co je vzal cestou, mu řekli, ať se ničeho nebojí, že pro ně je to pořád málo.
Zrána se přišel král podívat, jak se jim vede. Jídlo bylo snědeno, pivo vypito. A ten, co seděl v peci,
pořád jen volal: „Zima! Zima!“
Ale ani to králi ještě nestačilo. Vypověděl zrovna sousednímu panovníkovi válku a dal ohlásit, že dceru dá tomu, kdo bude v jeho zemi nejlepším vojákem.
Dva moudří bratři se vydali do války na pěkných koních taky.
A hloupý na staré herce. Cestou potkal stařečka: „Až přijedeš do velikého lesa a staneš na křižovatce,
uvidíš po pravé ruce prastarou lípu. Té lípě řekneš: „Lipko, lipko, otevři se!“ Vyjde z ní osedlaný kůň,
na něm nové šaty a kožená mošna. Oblékneš se a vyjedeš. A jak se potkáš s nepřátelskými vojáky, řekneš jenom: „Všecko vojsko z mošny ven!“ A rázem budeš mít tisíce vojáků. Nyní jeď s Pánem Bohem!“
Náš hlupec všechno přesně udělal, a porazil tak sám celou nepřátelskou armádu. Ale jeden voják ho přesto ťal do nohy. Sám pan král mu ji ovázal polovinou svého šátku a tu druhou si ponechal. Když všechno skončilo, jel náš rytíř zase k lípě a tam všechno vrátil. Ale krále trápilo, kdo byl ten hrdina, a dal po něm pátrat své dva sloužící.
Ti pak hledali muže s ovázanou nohou polovicí králova šátku. Dlouho ho nemohli najít, protože hledali jen u bohatých lidí. A tak král jim rozkázal, aby nohy v celém království prohlíželi.
Přišli do chalupy, kde ti dva moudří bratři seděli u oběda, a hloupý si pekl v popelu brambory.
Když to uviděl králův hlavní sloužící, přišlo mu líto, aby taková způsobná princeznička dostala za manžela takového sprostého chlapa. Líbila se mu a chtěl ji dostat pro sebe.
Proto když se vydali na cestu a přišli do hlubokého lesa, rychle vytáhl meč a svého pomocníka i našeho hloupého bratra zabil.
Sám si pak poranil mečem nohu a ovázal ji tím kusem šátku, který vzal chudákovi, aby to vypadalo, že tím hrdinou byl on.
Když pak přišel na zámek, byl král i jeho dcera rádi, že to byl právě on, protože vypadal jako člověk uhlazený a s dobrým vychováním.
Jenomže mezitím, co se sloužící chlubil u krále, objevil se v lese náš stařeček, vzkřísil je oba a řekl: „Vstaňte a jděte, protože královnička má zejtra mít svatbu.“
A tak ti dva pospíchali do hlavního města k samotnému králi a pověděli mu, jak to všechno ve skutečnosti bylo.
Král si nechal zavolat toho podvodníka a zeptal se ho, co by asi zasloužil člověk, který by se zachoval takto hanebným způsobem.
Takový nic jiného, než aby ho vsadili do věže a on tam do konce života seděl, aby nemohl lidem škodit.
Ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho zrada mohla vyjít najevo.
„Právě jsi o sobě rozhodl,“ řekl mu král a nechal ho zavřít do černé věže, kde mohl přemýšlet o tom, co spáchal.
A ten poctivý, o kterém si mysleli, že je hloupý, dostal královskou dceru za ženu a byla veliká hostina.
Já tam také byl,jedl a pil jsem, i tancoval.
Ale špatně mi při té hostině posloužili.
Dali mi skleněné střevíce, papírový kabát a klobouk z másla.
Jak jsem se při tanci zahřál, máslo se rozpustilo,
papír se roztrhal a sklo roztlouklo.
Tak mě potom nabili do děla a vystřelili,
takže jsem přiletěl až sem a tady sedím.
A ti dva mladí manželé jsou pořád ještě živi.
Jedí, pijí a jsou veselí, pokud zrovna nešli spát.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100005