Kdo je hloupější, Strejček Příhoda na Déčku
Čtení do ouška
Kdo je hloupĕjší, Strejček Příhoda
podle Boženy Nĕmcové
Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmĕní nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.
"A zač?" ptala se žena.
"No zač, co trh platí."
Žena vzala slepici a šla.
U mĕsta potkala jednoho sedláka.
"Strejčku, kupte slepici!" křičela na nĕho.
"A zač má být?"
"No, co trh platí."
"Trh platí groš."
"No, tak je za groš."
Sedlák dal ženĕ groš a ona mu dala slepici.
Šla do mĕsta, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do mĕšce. Potom si ho povĕsila na hůl, vzala na rameno a šla domů.
Chalupník dĕlal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavĕ
rozleželo a pravil k ní: "Teď nebudeš bita. Půjdu do svĕta. A nenajdu-li vĕtšího blázna, než ty jsi, pak tĕ teprv zbiju."
Šel tedy do svĕta.
Jednoho dne přijde do mĕsta, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat.
Paní se chvilku na nĕho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten človĕk dĕlá.
"No, co dĕlám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mne srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe. Sloužící bĕžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil. Paní si hned pro chalupníka poslala.
"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.
"Ovšem že byl, a zase tam půjdu," odpovĕdĕl chalupník.
"Neznáš tam mého synáčka?"
"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."
"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu tĕch tři sta zlatých a plátno na košile?"
"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."
Paní mu dala peníze i látku, a on šel do nebe.
Za mĕstem si sedl u plotu a zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku. Paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.
"Ó, ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl nĕkdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal? Chytrá šelma tĕ ošidila."
Paní povídala, jak ten človĕk vypadal, a pán sedl na konĕ a uhánĕl za ním. Chalupník sedĕl ještĕ na tom samém místĕ. Když vidĕl pána přijíždĕt, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.
"Prosím vás, tatíku, nevidĕl jste jít kolem nĕjakého človĕka s uzlíkem?" tázal se pán.
"Ba vidĕl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to přespolní. To jsou šelmy. Cožpak udĕlal, milostpane?"
Milostpán se mu se vším svĕřil.
"I to je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mnĕ nĕkdo tady posedĕl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do mĕsta a bojím se, aby mi neulítl."
"Inu, já tu zůstanu chvíli sedĕt. Když toho zlodĕje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z konĕ a podal uzdu chalupníkovi.
"Ale za to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout a já bych se pak nedoplatil."
Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů.
Chvíli sedĕl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a človĕk se ještĕ nevracel, pomyslel si, že vezme ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít.
I pozdvihne zlehounka klobouk, strčí pod nĕj ruku a lap! Vytáhne suchou hroudu.
A chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tĕ nezbiju. Našel jsem ještĕ hloupĕjší lidi, než jsi ty."
Jeden chalupník byl tuze chudý a nevĕdĕl, jak si má k penĕzům pomoci.
I nedal mu čert dobře dĕlat, šel a ukradl na zámku pokladnici se všemi penĕzi.
V noci si je přinesl domů. Aby mu žádný na nĕ nepřišel, vyndal práh a pod nĕj je položil.
Žena se na nĕho dívala a ptala se ho, kdo mu tolik penĕz dal?
Ale on vĕdĕl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho.
"Nu, a proč je zakopáváš?"
"Pro strejčka Příhodu," odpovĕdĕl chalupník.
Ráno si nĕco penĕz vzal, řekl ženĕ, aby o tom nikomu nepovídala, a šel do mĕsta.
Na zámku byl zatím křik, všichni zlodĕje hledali, ale nemohli se ničeho dopátrat.
Bylo to k poledni, selka sedĕla venku a předla. Tu jede kolem pán na koni. Jak ho vidĕla, myslela si,
že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i volá na nĕho: "Pane, pane, neříkají vám Příhoda?"
"Proč se ptáte?" pravil s podivením jezdec.
"Já myslela, že jste ten strýc Příhoda, a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal."
Jezdec slyšel již o krádeži, ihned ho to napadlo, a řekl selce, že se skutečnĕ jmenuje Příhoda.
"Nu, tak pojďte a vezmĕte si je, máte je schované."
Jezdec slezl, selka mu odendala práh, on peníze vzal a jel s nimi přímo k zámku.
Tam když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. Ale žena řekla, že se ještĕ nevrátil, ale až přijde,
že ho tam pošle.
V noci přišel muž domů, a když mu žena s potĕšením vypravovala, že peníze strýci Příhodovi odevzdala, dostal takovou zlost, že by ji byl hnedle zabil.
Chvíli chodil po svĕtnici a přemýšlel, jak by se trestu zbavil. Najednou ho nĕco napadlo.
I řekl ženĕ: "Teď poslouchej, ty motyko hloupá! Slyšel jsem ve mĕstĕ, že bude dnes v noci potopa svĕta, kdo se neschová, ten se utopí. Já vylezu na střechu."
"A kam mám já vylézt?" ptala se plačky selka.
"Jdi do kuchyňky, já zadĕlám každou dírku. Nepřijde-li voda až na střechu, tak ti nebude nic."
Selka tam vlezla a muž zandal každou skulinu. Potom si přistavil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchynĕ vodu.
Zprvu se žena modlila, ale čím více bylo vody, tím více jí bylo úzko.
Konečnĕ zaslechl muž plačtivý křik: "Utopím se, pomoz, Honzo, mám vody až po krk."
Honza přestal lít, šel ke kuchyňce a tiše udĕlal malý průchod, aby voda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka v kuchyni, potom jí muž otevřel, všecko se uklidilo, a on řekl: "Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa svĕta."
Když úředníci přišli, nechtĕl se Honza k ničemu přiznat. Říkal, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo ví, kterak tam peníze přišly.
Zavolali ženu a ptali se, kdy muž peníze zakopával.
"Před potopou svĕta," odpovĕdĕla žena a pevnĕ si na tom stála.
Když s ní nemohli páni ničeho svést a muž zapíral, nechali to být.
A tak ušel Honza trestu.