Jezinky - K.J.Erben na Déčku
Byl jednou jeden chudý hoch, sirotek, nemĕl otce ani matky a musil jít sloužit, aby byl živ.
Dlouho chodil, nikde nemohl práci najít, až jednoho dne přišel k nĕjakému stavení o samotĕ pod lesem.
Na prahu sedĕl starý dĕdoušek, šátek přes oči. Byl slepý.
Kozy v chlívku mečely a dĕdoušek řekl: "Rád bych vás, ubohé kozičky, na pastvu dovedl, ale nemohu,
nevidím. A nemám nikoho, abych ho s vámi poslal."
"Dĕdoušku, pošlete mne," ozval se hoch. "Já vám ty kozičky budu pást a vám taky rád posloužím."
"Kdopak jsi? A jak se jmenuješ?"
A hoch mu všecko povĕdĕl, a že mu říkají Janeček.
"Dobře, Janečku, vezmu tĕ. Ale nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese je nevoď! Přišly by na tĕ jezinky, uspaly by tĕ a pak by ti vzaly oči, jako to udĕlaly mnĕ."
"Nic se, dĕdoušku, nestarejte. Mnĕ jezinky oči nevezmou."
Poté pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu.
První a druhý den pásl pod lesem.
Ale třetího dne řekl sám sobĕ: "Co bych se bál jezinek? Poženu, kde je lepší pastva."
Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval do klobouku a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku.
Tam se kozy rozbĕhly po pastvĕ a Janeček si sedl do chládku na kámen.
Dlouho nesedĕl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pĕknĕ rozčesané, černé jako havran, a oči jako trnky.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku," povídá. "Hleď, jaká jablíčka rostou v naší zahrádce. Tu máš, jedno ti dám, abys taky vĕdĕl, jak jsou dobrá." I podávala mu červené jablíčko.
Ale Janeček vĕdĕl, že kdyby to jablíčko vzal a snĕdl, že by usnul a že by mu potom oči vzala.
I řekl: "Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko. Můj hospodář má v zahradĕ jabloň, rostou na ní ještĕ pĕknĕjší
jablíčka. Dost jsem se jich najedl."
"Nu, když nechceš, nebudu tĕ nutit," řekla panenka a odešla.
Za chvíli přišla jiná, ještĕ krásnĕjší panenka.
Mĕla v ruce pĕknou červenou růži a řekla: "Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku. Hleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku. A jak pĕknĕ voní! Přivoň si taky."
"Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko. Můj hospodář má v zahrádce ještĕ pĕknĕjší růžičky. Navonĕl jsem se jich dost."
"No, když nechceš, nech tak!" řekla panenka celá rozhnĕvaná, obrátila se a zas odešla.
Po nĕkteré chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnĕjší.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku!"
"Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko!"
"Vĕru, švarný jsi hoch," řekla panenka. "Ale byl bys ještĕ hezčejší, kdybys mĕl vlásky pĕknĕ učesané. Pojď, já tĕ učesám!"
Janeček neříkal nic. Ale když panenka k nĕmu přikročila, aby ho česala, vzal z hlavy klobouk, vytáhl z nĕho jeden proutek ostružiny a šup! Uhodil panenku po ruce.
Panenka dala se do křiku: "Och, pomozte, pomozte!" Začala plakat a z místa se nemohla hnout.
Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou ruce.
Tu přibĕhly ty druhé dvĕ panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil.
"Rozvažte si ji samy!" řekl Janeček.
"Och, nemůžeme. Máme mĕkké ručičky, popíchaly bychom se!"
Ale když vidĕly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtĕly ostružinu rozvázat.
Vtom Janeček přiskočil a šup, šup! Uhodil je taky proutkem a pak jim obĕma svázal ruce.
"Hleďte, mám vás, vy zlé jezinky, co jste mému hospodáři oči vzaly."
Poté bĕžel domů k hospodáři a řekl: "Dĕdoušku, pojďte! Našel jsem nĕkoho, kdo vám zas vaše oči dá."
A když přišli na tu hůrku, řekl té první jezince: "Teď mi povĕz, kde jsou dĕdouškovy oči! Nepovíš-li,
vhodím tĕ tuhle do vody!"
Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtĕl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla.
"Nech mne, Janečku, nech mne," prosila jezinka. "Já ti dĕdouškovy oči dám." I vedla ho do jedné jeskynĕ, kde byla veliká hromada očí. Velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených.
A dvĕ z té hromady mu vybrala.
Ale když Janeček je dĕdouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: "Och bĕda, bĕda, to nejsou moje oči.
Vidím samé sovy."
Janeček se rozhnĕval, jezinku popadl a vhodil do vody.
Potom povídá té druhé: "Povĕz ty, kde jsou dĕdouškovy oči!"
Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví. A když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody hodí,
vedla ho zas do té jeskynĕ i vybrala mu dvojici jiných očí.
Ale dĕdoušek zase naříkal: "Och, to nejsou moje oči. Vidím samé vlky."
I stalo se druhé jezince jako té první. Jen se nad ní voda zavřela.
"Povĕz mi ty, kde jsou oči dĕdouškovy?" řekl Janeček té třetí, nejmladší jezince. Tu ho taky vedla k té hromadĕ v jeskyni a dvojici očí mu vybrala.
Ale když byly vsazeny, zase dĕdoušek bĕdoval, že to nejsou jeho oči: "Vidím samé štiky!"
Janeček vida, že ho též obelhala, chtĕl ji taky do vody hodit, ale jezinka prosila ho s pláčem: "Nech mne, Janečku, nech mne, já ti ty pravé dĕdouškovy oči dám." I vybrala je zespodu celé hromady.
A když je Janeček dĕdouškovi do důlků vsadil, vykřikl dĕdoušek radostnĕ: "To jsou moje oči! Chvála Pánu Bohu! Teď zas dobře vidím."
Potom Janeček a ten dĕdoušek byli spolu dobře živi.
Janeček pásal kozy a dĕdoušek dĕlal doma syrečky.
A pak je spolu jedli.
A ta jezinka potom se už nikdy víc na té hůrce neukázala.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100004