Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Rybářův syn" podle Karla Jaromíra Erbena

11. 9. 2016

 

Kdysi dávno na Dunaji jeden pán a rybář žili.  

Pro pána rybář tam ryby lovil, ten den však žádnou rybu neulovil.  

Najednou v zeleném obleku podivný pán mu zvláštní nabídku navrhoval.

"Když mi to, o čem nevíš, přislíbíš, ještĕ dnes dostatek ryb nalovíš."  

"O čem ani nevím, že to mám, to ať klidnĕ postrádám."

Rybář mu dal tímto slib a nalovil spoustu ryb.

Ale žena rybáře doma překvapila, synáčka mu porodila.  

Do černé školy ho do učení dali, neboť se jeho budoucnosti trochu obávali.

Za nĕjaký čas se k rodičům syn vrátil zas.

Všechno, co bylo a co bude, vĕdĕl, až jednou tátovi povĕdĕl:

"Otče, už musíme k řece jít, já musím splnit tvůj dávný slib!"

Na Dunaji divný pán v zeleném odĕvu se synem v loďce odrazil od břehu.

Loďka se potopila s nimi a na břehu stál rybář sám zarmoucen a plný viny.

Mezitím syn po vodĕ šel, až do zakletého mĕsta přišel.

Když utišil hlad, chtĕl už v klidu spát. 

Ale nĕco ho stále do zámku lákalo a to mu usnout nedalo.
 
Tam u velikého stolu sedĕl a ospale ke dveřím hledĕl.
 
Sotva půlnoc odbila, ve dveřích se zjevil had.
 
Najednou se postavil a o polibek poprosil.
 
Mládenec se bál a hada odehnal. "Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke mnĕ moci žádné!"
 
A jak had vešel, tak taky odešel.
 
 
Ve snu se mládenci na druhý den zdá, že velkého hada políbit má.  
 
A druhý den had dvouhlavý k prosbĕ se postavil: "Prosím tĕ, polib mne!"  
 
Mládenec se bál, proto hada odehnal:
 
"Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke mnĕ moci žádné!"  
 
A na třetí den znovu mĕl ten divný sen:
 
"Dobře bys byl učinil, kdybys hada políbil!"  
 
Zvečera šel do zámku zas, kde počkal na půlnoční čas.  
 
O půlnoci se připlazil had tříhlavý a proti mládenci se postavil.  
 
Veliký byl a strašlivý, ale mládenec ho políbil.  
 
A vtom okamžení před mládencem panna stojí.  
 
 
Láska přišla dozajista, král už v duchu svatbu chystal.
 
Mládence ale rmoutilo pomyšlení, že v zámku jeho otec a matka není.
 
Krásná panna mu prsten darovala, protože mládence milovala.
 
"Ale nikomu prsten ukázat nesmíš, jinak ho ztratíš a mne víc nespatříš!"  
 
Společnĕ s pánem se rodiče radovali, že svého syna zas zdravého přivítali.  
 
Jejich pán dvĕ dcery mĕl a jednu z nich mládenci zaslíbit chtĕl.  
 
"Na mne už čeká princezna nejhezčí a celé podzemní království."  
 
Když pak s tĕmi dcerami na procházku mladík šel, všechno jim o prstenu, i o své nevĕstĕ, povĕdĕl.  
 
"Zůstanu tu s vámi nĕkolik dní, však lehko se mohu zas navrátit k ní."
 
Pátý rok byl nejvyšší čas, aby svou princeznu mohl získat zas,
 
ale protože její prsten už před lety ztratil, musel najít novou cestu, jak by se k ní vrátil.  
 
 
Šel a šel tmavým lesem a pozdĕ večer stavení našel.  
 
Žena k nĕmu vlídná byla, ale dál ho nepustila: "Až se bratři vrátí, život ti ukrátí."  
 
"Nic se ženo, nestarej a víno mi přichystej!" O půlnoci přišli bratři a chtĕli vĕdĕt, kampak patří.  
 
Že se toulá svĕtem, odpovĕdĕl, neboť o jejich ztraceném bratru vĕdĕl.  
 
Jménem toho bratra odpovídal, aby bratry na svou stranu získal.
 
Bratři zlodĕjské řemeslo vychvalovali a mládenci vypravovali, co všechno dostali.
 
"Dostali jsme toho dnes mnoho – střevíce, plášť a klobouk."  
 
Mládenec je požádal, aby vĕci prozkoumal.  Skočil do střevíců, až se zemĕ třásla a v plecháči místo mléka byla hrudka másla.
 
 
Nejprve šel ke Slunci, tam, co vychází, jestli neví, kde se podzemní mĕsto nachází.  
 
"Neznám v úzkých skulinách cestu, snad Luna ti poradí, kde máš hledat svoji nevĕstu."  
 
Mládenec šel tam, co Luna vychází, zeptat se, kde se podzemní mĕsto nachází.  
 
"Nevím, já mezi hory nikdy nepřijdu, zeptej se ale Vĕtru."  
 
Vítr mu povĕdĕl: "Jakpak bych to nevĕdĕl? Na svatbu tam půjdu a do zámku foukat budu."
 
Vítr lehce provál skalní skulinou, ale mladík se přes skálu nemohl protáhnout.  
 
Když o skálu mládenec uhodil tím kouzelným kloboukem, hned mohl jít dál za Vĕtrem.  
 
K ránu už byli v podzemním mĕstĕ a Vítr šel na svatbu foukat nevĕstĕ.  
 
 
Mládenec v kostele počkal, až knĕz oddávat začal.  
 
Potom si kouzelný plášť přes sebe přehodil a z rukou knĕzi svatební knihu shodil.  
 
Svatební kniha na zem upadla a nevĕsta hřích vyznala.  
 
"Já slíbila svému ženichovi pravému, že sedm let počkám na nĕho a nevezmu si žádného."  
 
A knĕz otázal se jí, koho by mĕla radĕji.  
 
"Svého ztraceného milého, co mne vysvobodil ze zakletí zlého!"
 
Najednou nevĕsta mládence spatřila, hned ho poznala a vroucnĕ ho objala.  
 
Brzy na to svatbu mĕli, a jestliže neumřeli... Když pohádky rádi máme, jak je to dál jistĕ známe. 
 
 
erdunaj.jpg