Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Pamodaj šťastia, lavička" podle Boženy Němcové

13. 8. 2016

 

 

Jeden vdovec měl dceru a ta dcera chodívala na přástvy dle zvyku.

Sousedka, co vedle žila, už několik let vdovou byla a lidé si o ní povídali, že je velmi zlá.

Ale přece se vždy k sousedovu děvčeti velice vlídně chovala.

Když přišla, pěkně s ní mluvila, koláčů napekla a jiných dobrých věcí a vždy ji podstrojovala.

Za to ji děvče velmi rádo vidělo.

Jednou, když zase mladá sousedka na přástvu přišla , obě děvčata k přeslici sedla a předla.

Sousedka se na ně úlisně dívala a povídala: "Věru by vám, děti moje, slušelo bydlet v jednom domě!"

Potom se k sousedově dceři obrátila a pravila: "Řekni doma otci svému, aby si mne vzal za ženu, že bude mít dobrou gazdinu."

Mladá sousedka nic na to neříkala, ale matku své družky by si za macechu přála.

Když domů přišla, chytře otci řekla: "Tatínku, mohl byste se oženit. Kdybyste si vzal naši sousedku, já bych měla dobrou macechu!"

"Ach dceruško má, naše sousedka je velmi zlá. Jaká by to byla macecha?"

"Jenom si ji, tatínku, vezměte. Věru mi nebude tak zle, jak lidé povídají, jistě pravdu nemají."

Takto děvče otce přemlouvalo, až ho umluvilo.

Ale co se potom stalo? Ještě svatba ani hrubě neskončila, a už se macecha ke své pastorkyni jinak chovala, že by se toho ubohé děvče nikdy nebylo od ní nadálo.

Ani najíst jí macecha nedala, jenom s psíkem z misky dívka jedla a placky od popela k jídlu měla.

Pěkné šaty jí macecha pobrala a jen obnošené vetché šaty své dcery jí nechala.

Vlastní dceři ale křivdy nedělala. Ta si jako pávice vykračovala a každý den mastné koláče měla.

Tak jak se matka zcela proměnila, i její dcera se změnila. Pěkně nastrojená chodila a výsměch si ze sestry tropila:

"Vidíš, jaké já mám pěkné šaty, a ty nic, leda hadry! Vidíš, jaké já mám koláče? Ale nedám ti!"

Ubožátko děvče se vždy dalo do pláče, div že mu  lítostí nepuklo srdce.

Jednou u studny stálo a přebolestně plakalo. Otec to viděl a pravil:

"Vidíš, vidíš, dcerko má, dobře jsem ti radil, že to nebude dobrá macecha. Ale už se stalo, nyní už jenom trpělivě snášej, co ti Pánbůh přisoudil!"

"Však já si nějak pomohu. Půjdu si hledat službičku," odpověděla rozplakaná dcera, aby sebe i otce potěšila.

Zanedlouho se také vskutku do služby vybrala. Sice matku prosila, aby ji do služby vypravila, ale ta se na ni zle osopila, aby si na šaty vydělala a nic jí nedala.

Takto z domu odešla a kam ji oči vedly, šla. Když tak chodila, k jedné lavičce přišla:

"Pánbůh dej štěstí, lavičko!" přívětivě se jí poklonila. "Pánbůh dej i tobě, dceruško," lavička poděkovala.

"Kampak, kampak?" – "Jdu si práci hledat." – "Přelož mne," prosila lávka smutně.

"Už tolik let mně po jednom boku lidé chodí a nikdo mne nepřeloží." Děvčátko lavičku přeložilo a dál po cestě šlo.

Šlo a šlo, až přišlo k jednomu psíčkovi, který měl strupy. "Pánbůh dej štěstí, psíčku!" poklonila se mu dívka.

"Pánbůh dej i tobě, dceruško," psíček na to. "Kampak, kampak?" – "Jdu si práci hledat."

"Ach, že mne očistiš? Mnoho lidí tudy chodí a nesmiloval se nade mnou žádný." Děvčátko ho pěkně očistilo a zase dál šlo.

Přišlo ke staré hrušce. "Pánbůh dej štěstí, hruštičko!" – "Pánbůh dej i tobě, dceruško. Kampak, kampak?"

"Jdu si práci hledat." – "Ach, setřes ze mne ty hrušky, ale hned! Nemohu už je udržet," prosila ji hruška a dívka všechny hrušky setřásla. Hrušce se odlehčilo a děvče zase dále šlo.

A když na louce býčka uvidělo, pěkně ho zase pozdravilo: "Pánbůh dej štěstí, býčku!"

"Pánbůh dej i tobě, dceruško, kampak, kam?" – "Jdu si hledat službičku."

"Už se tu tolik roků pasu a nikdo mne nevyhání. Vyžeň mne, děvče, bez váhání!" Děvčátko z louky býčka vyhnalo a dále šlo.

Až k jedné peci přišlo, ve které stále hořelo. "Pánbůh dej štěstí, pícko!" – "Pánbůh dej i tobě, dceruško, kampak, kampak?"

"Jdu si práci hledat." – "Ach, vyhrab ten oheň ze mne! Už od tolik roků mám hořící oheň v sobě a nikdo ho nevyhrabe."

Při samé peci stálo ohřeblo, pocestná je vzala, pec vyhrabala a zase se dále ubírala.

Dolinami a horami šla, až jednoho dne do osamělého domečku v lese přišla.

Nebylo v domečku nikoho jiného mimo starou babičku.  "Pánbůh dej štěstí, babičko!"

"Pánbůh dej i tobě, dceruško, kde ses tu nabrala, kde?" – "Jdu si hledat službičku. Nepřijala byste mne?"

"Ej, věru tě přijmu. Nic jiného dělat nemusíš, leda těchto jedenáct jizeb každý den uklidíš, ale do dvanácté se podívat nesmíš, jinak zle pochodíš!"

"Jak rozkážete, tak to bude!" odpovědělo děvče stařeně. A jak si trochu od cesty odpočinulo, hned do práce se pustilo.

Těch jedenáct jizeb každý den vymetalo, ale do dvanácté se podívat, to mu ani na mysl nepřišlo.

Jednou stařena kamsi přes pole odešla.

Dívka jizby vymetla, a když u té dvanácté byla, koště do kouta postavila, pomalinku dveře dvanácté jizby otevřela a uprostřed jizby tři kádě stát uviděla.

V první kádi se zlato třpytí. Stříbro v druhé jen se svítí a měděné peníze v  kádi třetí.

Dívka podivením vykřikla, sehnula se a v první kádi si hlavu okoupala.

Když uviděla, že krásné zlaté vlasy má, ruce i nohy si omočila. Ale tu jí přišlo na mysl, co na to řekne stařena.

Rychle se sebrala, a co jí nohy stačily, utíkala.

Když se stařena domů vrátila, dveře u dvanácté jizby otevřené viděla. Okolo kádě vylité zlato. Věděla hned, co se stalo.

Železné hřebínky chytla, na trdlici sedla a honem za děvčetem běžela. Byla by jí u pece dostihla, ale pec děvčátko pustila.

Jak k ní stařena doběhla, pec se rozvalila a oheň na ni vykydala, ve kterém jí trdlice shořela.

Za ten čas děvčátko hezký kus cesty uběhlo. Až na louce, kde se pásl býček,  ji stařena už téměř chytila. Dívka slyšela, jak už na ni křičí za zády stařena, ale tu se býček na stařenu rozehnal a honil ji sem tam, až děvče daleko uteklo. Ale zase to nic platné nebylo.

Při hrušce jí už zas stařena v patách byla, ale hruška děvče podběhnout nechala, a na stařenu se celá svalila, div že jí kosti nerozdrtila. Než se zpod ní vydrápala a dál běžet mohla, děvčátko doběhlo až k psíčkovi.

Ale stařena byla hned za ní. Byla by ji zajisté chytila, kdyby nebylo psíčka. Ten se jí do cesty postavil, a tak na stařenu štěkal a trhal, dokud děvče daleký kus cesty neuběhlo.

U samé lávky se děvče po stařeně ohlédlo a vidělo, že ji má zas v patách.

Dívka rychle na lávku skočila a lávku přeběhla, stařena také skočila, ale lávka se přelomila a stařena až po uši do vody spadla. Sotva se ven vydrápala. Jenom rozhněvaně za děvčetem volala:

"Ty na nic hodná, máš štěstí, že jsem tě nedostihla, nebo bych těmito hřebínky zlato z tebe dolů strhala."

Zlatovlasé děvče  se už ani neohlíželo a rychle domů utíkalo.

Zazpíval kohout sedící na veřeji: "Kukurykú na pantíku! Naše dívka domů běží, před ní cink, za ní blink!"

Děvče se zastavilo a přemýšlelo: Mám jít domů, či nemám? Dívka hned nešla domů, ale sedla si ke studničce, u které jindy sedávala a plakávala. Drahný čas tam seděla.

Tu ji najednou  macešina dcera zahlédla, když ji poznala, k matce běžela: "Matko, hleďte, už ze služby přišla, a kdybyste viděla, zlatá je celá."

Hned k studni macecha běžela a viděla, že všechno, co jí dcera řekla, je pravda.

Pěkně se k pastorkyni měla a úlisně ji do domu zvala, aby se jen co nejdříve dověděla, kde se tak ozlatila a svoji dceru také na to místo poslat mohla.

Jak děvče do jizby vešlo, všecko se od její krásy osvítilo. Tu ji začala macecha vychvalovat, jakoby ji bůhvíjak ráda viděla, a svoji dceru haněla:

"Tak je to, hle, kdo do světa jde a kdo umí, ten si zlato vyslouží. Nuže se seber a jdi do služby."

"Však já, věru, půjdu, chci také takovou službu," řekla dcera, a když jí pastorkyně všecko pověděla, do služby se vypravila.

Macecha ji pěkné šaty připravila a mastných koláčů napekla. Macešina dcera tedy tudy šla, kudy jí pastorkyně jít radila.

Jde, jde a k té lavičce přijde. Ale ani se jí nepokloní, ani ji nepozdraví, a když dívku lávka sama poprosila, aby jí na druhý bok přeložila, pyšně odpoví: "Což bych se já s tebou zabývala, ještě bych cestu zapomněla."

Když ke strupatému psíkovi přišla, také ho nepozdravila, ač ji prosil, aby ho očistila. Jenom se na něho osopila: "Což bych já se s tebou špinila."

Když k hrušce přišla a ta prosila, aby ji střásla, ani se po ní neohlédla  a dál pospíchala.

Býček též prosil, aby ho z louky odehnala, ale ona hrdě šla, jako by neslyšela.

Nakonec přišla k té peci, co v ní ustavičně oheň hořel. Pec plná uhlí byla, pocestná si jí ani nevšimla, a když ji pec prosila, aby jí vyhrabala, ani se neohlédla.

A tak do osamělé chýše v lese došla, kde stařena bydlela. Do jizby vešla a stařenu sedět za stolem uviděla.

"Pánbůh dej štěstí, babičko!" pozdravila. "Pánbůh dej i tobě, dceruško, kde ses tu vzala?"

"Ohlásit jsem se k vám přišla, zda byste mne do služby nepřijala?"

"Ej, ba věru, že tě přijmu! Jedenáct jizeb mi budeš každý den vymetat. Ale do té dvanácté jizby se nesmíš ani podívat, jinak budeš litovat!" – "Dobře, babičko, dobře, však se já už jen podle vašeho rozkazu budu spravovat," odpověděla dívka a zůstala tam sloužit.

Vymetala tedy těch jedenáct jizeb po jistý čas, až se jí jednou zachtělo podívat se do té dvanácté jizby.

Čekala jen na příhodnou dobu, až by stařena odešla, aby si přání splnila. To se jí podařilo.

Stařena jednoho dne odešla někam přes pole, a tu děvče hned odhodilo koště a pospíchalo ke dveřím dvanácté jizby.

Otevře, vkročí dovnitř, a tu hle! Tři kádě - v jedné měďáky, ve druhé stříbro a ve třetí bylo zlato.

Jak to zlato viděla, hop do něho celičká a tak se v něm vymáčela, že by jí mohl ždímat. Potom vyskočila a dala se honem na útěk.

Stařena přišla domů. Jizby nevymeteny, zlato rozvláčeno po zemi. "Počkej, však se ti zlata odnechce!" vzkřikla a rychle vzala boty, ve kterých co každý krok urazila míli cesty. Dala je na nohy, do ruky železný hřeben a hajdy za děvčetem.

Ta zatím doběhla k peci, co v ní ustavičně hořelo, ale pec se před ní svalila a oheň na ni tak kydala, až se zlato na ní roztápět začalo. Sotva od pece utekla, přišla do druhé bídy.

Býček, co se pásl na louce ji pustit nechtěl, a tak dlouho ji nadháněl, až stařena přiběhla. Hned železným hřebenem po ní čísla, až z ní zlato pršelo. Stařena se shýbla, aby je ze země posbírala.

Děvče toho využilo a dál utíkalo. Přiběhla k hrušce, ale hruška na ni spadla. Než z pod ní vylezla, už ji zase stařena dostihla a zlato z ní česala. Co bylo po zemi sbírala.

Děvče opět utíkalo, až k psíkovi doběhlo, ale ten na ni štěkal a vyskakoval a pustit ji nechtěl, dokud stařena opět nepřiběhla. Zase jí zlato z hlavy a těla drápala.

Dívka zase utekla a už na lávce byla , vtom se lávka přelomila, a ona  do vody spadla. Baba za ní s hřebenem a česala a česala, dokud kousek zlata na ní viděla. Co hřeben nevzal, to vzala voda.

Potom dívka celá rozdrápaná a umáchaná z vody vylezla a pomalu se k domovu vlekla.

Když se k domovu blížila, zazpíval kohout sedící na veřeji: "Kukurykú na pantíku! Naše dívka domů běží, před ní nic, za ní nic!"

Do chýše se jít bála, ke studničce šla, sedla a hořce naříkala: "No, to jsem si vysloužila, to jsem pochodila! Jen co mi maminka řekne, mně nešťastné nešťastnici!"

Matka ji slyšela a po hlase poznala. Plna radosti volala ji do jizby: "Nuže, pojď, dcerko má, co tam máš co otálet, pojď a povídej nám, jak se ti vedlo, co sis vysloužila."

Šlo tedy děvče do jizby. Matka, když ji celou zohyzděnou a zmáčenou uviděla, všecka se zděsila: "No, věru jsi mi toho vysloužila! Pěkně ses mi zachovala," dceru plísnit začala a od té doby ji ani vidět nemohla.

Zanedlouho se ta zlatá pastorkyně provdala za mladého, bohatého pána a vedlo se jí velmi dobře, protože byla skromná a dobrá.

Macešina dcera se jen taktak po světě protloukala a žádného ženicha nesehnala.

www.databook.cz/zlate-vlasky-zlatovlasky-klasicke-pohadky-a-povesti-3280

pslavicko.png