Jdi na obsah Jdi na menu
 


"O třech přadlenách" podle Karla Jaromíra Erbena

16. 8. 2016

 

Maminčina dceruška jméno měla Liduška.  

Liduška na práci není, nechce sedět u předení.  

Maminka Lidušku učí, aby předla, jak se sluší.  

Královna okolo jela a hrozný pláč uslyšela.  

Do chaloupky chtěla jít, kočár dala zastavit.

Lidušku si odvezla a na zámek přivezla.  

Když na zámek Liduška přišla, s královnou hned do třech pokojů vešla.  

Od podlahy až ke stropu, tři pokoje plné lnu.  

A ten len převelice krásný byl, že se jako zlato a stříbro třpytil.  

Liduška jen v úžasu hleděla a královna ji pověděla:  "Jen buď pilná jako včela, prince ti dám za manžela."  

Nato pak poručila královna, aby přinesli drahý kolovrat.  

Velikánský koš cívek ke kolovratu postavili, pak Lidušku všichni opustili.  

K oknu si Liduška sedla a celou noc nic neupředla.  

Druhý den v poledne se na Lidušku přišla královna podívat a Liduška se začala vymlouvat.  

"Nestýskej si, Liduško nic a začni pilně příst."  Jen královna místnost opustila, Liduška zas u okna truchlila.  

Třetí den se zas vymluvila, že ji hlava rozbolela.  Královna se zamračila, po Lidušce práci chtěla.  

Ten den zas až do večera Liduška u okna proseděla.  

Další den ráno bylo tak zase, až vešla královna v plné své kráse.  

Na Lidušku se rozzlobila a rozhněvaně pravila:  "Dnes ti ještě poslední šanci dám, zítra ať upředeno mám!"  

Nato se královna zlostně odvrátila, bouchla dveřmi a Lidušku opustila.  

Studený pot se Lidušce vyrážel na čele, to když se snažila příst neuměle.  

Ale jakpak by příst mohla, když jí zas lenost zmohla?  

Až do večera se pak to samé dálo, plakala u okna, až jí srdce usedalo.  

Tu někdo zaťuká na okno... Liduška přemýšlí: "Kdo je to?"  

U okna vidí tři ošklivé babičky stát, rukama kývat, aby se nebála a dovnitř je vzala.  

Ta jedna měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět.  

Ta druhá měla široký palec na rukou, že jí zakryl dlaň celou.  

Ta třetí měla nohu pravou jako od slona rozšlapanou.  

Když je tak Liduška spatřila, leknutím od okna uskočila.  

Ale ty babičky se na ni přívětivě usmívaly a rukama vesele mávaly,  jen aby okno otevřela a více z nich strach neměla.  

"Dobrý večer, krásná panenko!" pravily. "Pročpak tak přežalostně pláčeš?" se jí ptaly.

Liduška si dodala odvahu u srdce a odpověděla plačtivým hlasem.  

"Jak nemám plakat a sobě naříkat, když má být všecek ten len do zítřka sepředen?"  

Tu vypravovala babičkám, jak všecko bylo a co se jí přihodilo.  

A že prince jí královna slíbila. "Ale copak je mi to platné," žalostně pravila.  

"Všecek ten len do zítřka sepříst nemohu, ani kdybych se modlila o pomoc k Pánu Bohu."  

Babičky se usmívaly a mile jí povídaly: "Víš-li co, panenko, jestli nám slíbíš,  že nás na své svatbě vedle sebe posadíš a dobře nás pohostíš,  tedy ti všecek ten len sepředeme, dříve nežli odejdeme."  

"Já všecičko udělám, co jen chcete, jenom se honem do práce dejte!"  

Liduška radostně odpověděla a babičky k sobě pustila.  

Sotva se babičky do pokoje oknem prodraly, měkoučký len umně spřádaly. 

Babička s palcem širokým táhla vlákno, ta s dlouhým pyskem lízala a hladila ho,  ta s placatou nohou šlapala podnožkou a točila kolem.  

Veselou písničku zpívaly si s kolovrátkem.  Jako když prší, jim to klapalo.  

Vyrostla veliká hromada rovné, tenounké příze na cívkách, až se srdce smálo.  

Ráno ty babičky daly Lidušce spánembohem a slíbily, že zas večer přijdou oknem.  

Královna se velice podivila a za pilnost Lidušku pochválila.  

A tak to bylo každou noc, babičky chodily Lidušce na pomoc.  

Trvalo to jen pár dnů a první pokoj byl beze lnu.  

A když bylo již i v třetím pokoji lnu namále, děkovala Liduška babičkám stále,  za to, že jí tak pomohly a babičky pravily: "Jenom panenko, nezapomeň na to, cos slíbila nám za to, a pak uhlídáš, že neproděláš."

A když byl již všecek ten len ze všech tří pokojů spředen,  byl také mladý král svou pilnou nevěstou zcela okouzlen.  

"Požádej mne, o co chceš a všechno dostaneš."  

Tu si Liduška vzpomněla na ty tři babičky a pravila:  "Mám doma tři staré tetičky, moc chudobné sestřičky,  ale udělaly mnoho dobrého, dovol, abych je měla u stolu svatebního."

A když byl již den svatební a hosté u stolu připraveni,  najednou se otevřely dveře a vešly babičky v plné nádheře.  

Jak je nevěsta spatřila, rychle jim vstříc běžela.  Vítala je vesele: "Posaďte se vedle mne!"  

Když bylo po obědě a hosté od stolu vstali,  král a královna se první babičky ptali: "Proč máš tak širokou nohu?"  

"To od předení, panáčku."  Potom k babičce s placatým palcem přišel král a od čeho má tak veliký palec se jí ptal.  

"To od předení, milý hošíčku, to od předení ho mám větší trošičku."  

I obrátil se k té třetí babičce, co měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět.  

"Milá tetičko, povězte mi prosím hned, od čeho vy máte tak dlouhý ret?"  

"To od předení, chlapče mám, jak nitě pořád lízám."  

Když to ten mladý král uslyšel, hned svojí nevěstě pověděl,  aby se do smrti víc žádného přádla už nedotýkala a předením se tak ošklivou nestala.  

Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily a žádný nevěděl, kam se poděly.  

Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla,  pokaždé jim v duchu děkovala a manželovo nařízení vždycky ráda zachovala.

www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084

skenovani0024.jpg


Zdroj: http://pohadky2t.pise.cz/19-o-trech-pradlenach-podle-karla-jaromira-erbena.html