Jdi na obsah Jdi na menu
 


"O bílém hadu" podle Boženy Němcové

19. 8. 2016

 

Sedlák a selka měli hada bílého a starali se o něho jak o svého.

Když vyrostl, oženit se chtěl a na tátu prosbu měl.

"Táto, musíte mě oženit, knížete dceru si chci vzít!"

Sedlák se do svátečních šatů ustrojil a pro nevěstu se do města vypravil.  

Kníže se zamyslil, kněžna se lekla, ale Běla, která u okna seděla a předla, zasmála se a řekla: "Vyřiď tomu svému hadu bílému, že si ho vezmu, když po zlaté silnici přijede na svatbu."  

Sedlák knížecí dceři uctivě poděkoval a smutný se domů ubíral.  

"Děkuji ti, tatínku, za vyřízenou, ráno pojedeme na svatbu i s maminkou."  

Raníčko, jak selka vstala, snídani hned přichystala. Sotva Pán Bůh den dal i sedlák se na svatbu chystal.  

Řehtot koní zaslechl a z okénka vyhlédl.  

Na dvoře vůz granátový se stříbrnými koly stojí.  

"Maminko, jen si na zlaté polštáře sedněte, ničeho se nebojte a vedle sebe mne dejte!"  

Sedlák na kozlík vylezl, aby na zámek bílého hada přivezl.  

Kam až dohlédne před sebe táta, vlní se polem silnice zlatá.  

A když se Běla podívala oknem, vidí, že had jede po zlaté silnici granátovým vozem.  

Matka zaplakala, otec se zlobil, ale pro hada bílého svatbu vystrojil.  

Jedli a pili, veselí byli. Nevěstě v bílém slzy jak perly stékají po tvářích  a vedle ní ženich na bílých hedvábných polštářích.

Když nevěsta s bílým hadem ke spaní uléhala, strachy se celá do kyprých podušek zahrabala.

"Bělinko, prosím tě, obrať se ke mně!" promluvil bílý had něžně a jemně. Běla mu přání vyplnila a obličej k němu obrátila.

"Bělinko moje, obejmi mne!" Běla ho objala a strachy nespala.  

"Bělinko, ženo drahá, polib mne, svého bílého hada!" S hrůzou Běla oči zamhouřila a bílého hada políbila.  

Vtom okamžení se had v mladého muže změnil.  

Bílý had Bělu z celé duše miloval, a proto se přemluvit dal, aby si hadí kůži nedával.  

Běla rychle hadí kůži pod podušku dala a honem za rodiči s ženichem svým pospíchala.  

Všichni se radovali, při hudbě vesele tancovali a ani se nenadáli, že jejich štěstí zmizlo v dáli.

Najednou Běla cítí horké políbení a její muž na svatbě není.  

Žádný nevěděl, co se stalo, jen nevěsty srdce pravdu znalo.  

Běla vyskočila a hned do komory běžela. V posteli kůži hledala, ale kůže se ztratila a nikde nebyla.  

Běla si vlasy z hlavy trhala, naříkala, bědovala, čas však vrátit nemohla.  

Bolest a úzkost v srdci cítí Běla a doma už žádné stání nemá.  

Na sebe poutnický šat oblékla a co ji trápí, rodičům řekla.  

Do světa se vydala, aby tam muže svého ztraceného hledala.  

Tak dlouho se svojí bolestí po světě chodila, až si bílé nožičky do krve zchodila.  

Překrásná tvář od pláče zašla, a přece svého miláčka v světě nenašla.  

Jednou u studánky odpočívala, kde vrba své větve ve vánku načechrávala.  

Běla pod vrbou seděla a do studánky hleděla, až únavou usnula.  

Jakoby ji někdo za ruku vzal, vstala a do bílé tváře paní spanilé se podívala.  

Dost se na ni vynadívat nemohla, neustále přemýšlela, kde podobnou tvář viděla.  

"Dceruško, probuď se, poslechni mé srdce. Ve vrbě svůj domov mám, tady smutná přebývám. Kdysi mocná čarodějnice, připravila mne o prince. Tvá láska hada změnila a kouzla prince zbavila. Nikdy by se tobě neztratil, kdyby ti svou hadí kůži nesvěřil. Čarodějnice si hadí kůži vzala a napospas plamenům ohně dala. Princ svou paměť ztratil a znovu se oženil. V našem království je, tam bez lásky žije."  

Běla k vrbě pravila: "Matko, vzácná, přemilá! Jak bych jen prince vysvobodila?"  

"Vřetánko stříbrné přijmi ode mne s přeslenem diamantovým, na náměstí půjdeš s ním. Tam se pěkně posadíš, až královnu uvidíš, pilně příst počneš, jen peníze nevezmeš! Za přeslici zlatou, vyprosíš slib za to, že jí všechno darem dáš, když svého krále uhlídáš. Zítra ve stejný čas, přijdeš ke mně zas!"

Na náměstí ve městě se posadila a přeslici vedle sebe postavila,  jen královnu okem zahlédla, hned překrásné nitě předla.

Lidé se kolem sbíhali a na Bělu se dívali. S úžasem ani nevěděli, nač by se dříve podívali. Zdali na přadlenu krasavici, anebo na vřetánko a přeslici.  

Hrdá královna po městě táhne se jako pávice. A když vidí spoustu lidí v kupě stát, pošle svého panoše, aby se šel podívat.

A panoš pak královně vyprávěl, co na vlastní oči uviděl.  

Královna zlatou přeslici a stříbrné vřetánko s diamantem chtěla, ale přadlena prodat nechtěla.  

"Mnoho peněz mohu tobě dát."

"Když budu u krále dnes v noci spát, mohu vám všechno, co vidíte, darovat."  

"Večer přijď na hrad, ať můžeš u krále přespat!" královna směle řekla Běle.

Až slunce zajde, čeká Běla, věrně čeká na manžela.

Políbila jeho ústa, jeho čelo, jeho dlaně, král však spí tak odevzdaně. Nejsladšími slovíčky volá muže svého Běla, ale král jen mlčky spí. Ve spánku Bělu neslyší. Slzami jeho lože kropí, ale krále neprobudí.  

Když nový den nastal a král z lože nevstal, Běla pryč musela, aniž od něj jediné slovíčko uslyšela.  

K vrbě smutná spěchala a paní ji už čekala.

"Neplač, dcero, nezoufej, podruhé snad bude hej.  Zde košíček s květinami máš, až na náměstí královnu uhlídáš,  potom věnec z kvítek udělej a královnu o noc s králem požádej."  

Běla vzala košík ze zlatých proutků upletený a dívala se na květiny s podivením.  

Listy a stopky byly ze zlata a stříbra a květy z barevného drahého kamení. Nevyrostlo takového kvítí, co svět světem stojí!

Ubírala se k městu s novou nadějí. Tam se na náměstí posadila a z květin drahého kamení věnec vyrobila.  

Lidé se tomu divili a královna mezi nimi. Zachtělo se jí věnce drahého a hned se ptala, co Běla žádá za něho.  

"Za žádný peníz ten věnec nemohu vám dát,  ale jestli mne necháte dnes v noci u krále spát, mohu vám ho darovat."  

Bez rozmýšlení královna svolení dala a na večer Bělu do hradu pozvala.  

Večer Běla do hradu přišla a ke králi s královnou do ložnice vešla.  

Ale král spal jako předešlou noc, ani líbání, ani prosby o pomoc s to nebyly,  aby jej z tvrdého spánku probudily.  

Zarmoucenější nežli v den včerejší vrba Bělu konejší.  

Laskavá slova jako vlnky plynou, matka ji nechala odpočinout.  

Pak vložila do klína kment drahý jako ze zlaté pavučiny utkaný a drahými perlami vyšívaný.

"Ty šaty na sebe vezmi a navečer si k hradu sedni! Královna tě uvidí a šaty mít zatouží. Snad dnes poštěstí se ti a spočineš v králově objetí. Ale nezapomeň na vrbu svou, na matku zakletou. Mějte ji vždy v úctě své a dobře se vám povede! Dokud se bude strom zelenat, budu vás od zlého ochraňovat."

Po těch slovech paní Bělu na čelo políbila a Běla ji už víckrát nespatřila.  

Navečer Běla u hradu seděla a královna za chvilku u ní byla. Krásných šatů hned chtěla mít a Běla do hradu směla jít.  

V srdci se královna její hlouposti smála a povolení s králem být v noci jí dala.  

Králův komorník ale, co spával vedle ložnice svého krále,  podvakrát v noci pláč a vzdechy slyšel a králi všechno pověděl.  

Král se tomu velice podivil a podle toho se třetí noc zařídil.  

Když o tom celý den rozjímal, vzpomněl si najednou,  že po dva dny od královny večerní nápoj přijímal.  

Když nastal večer a královna mu dala pít.  

Zeptal se: "Neslyšíš nic? Na hradě je hrozný křik!" Královna hned k oknu přiskočila a král vylil svou sklenici vína.  

Chytře král královnu obelstil a ke spánku se naoko v ložnici uložil.  

A když královna k loži Bělu přivedla, vidouc, že král spí, tiše odešla.  

Od stropu dolů alabastrová lampa visela a bledou září tichou komnatu osvětlovala.  

Král malounko víčka pootevřel a líbeznou tvář uviděl.  

Pak víčka zamhouřil zas a poslouchal překrásný hlas.  

"Ach, naposled k tobě přicházím již, manželi můj drahý, má slova slyš!  Až půjdu od tebe s bolestí svou, musím snad od žalu zahynout. Jen jednou pohlédni na svou Bělu, jen jediné slovíčko promluv!" šeptala Běla tak bolestným hlasem, že králi se zachvělo srdce.  

A když ho vroucně na ústa políbila, všechna kouzla zmizela.  

Ráno, když královna pro Bělu přišla, v králově náruči ji našla.

Jako vzteklá saň se na ni vrhla, ale králův meč na sebe strhla.  

Až do smrti Běla s králem k vrbě chodili a znovu si tam u studánky věčnou lásku slíbili. 

www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084

belabozkahadipr.jpg
Zdroj: http://pohadky2t.pise.cz/23-o-bilem-hadu-podle-bozeny-nemcove.html