Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemný pás - Čtené pohádky BN na Déčku

18. 8. 2018

 

Pohádky Boženy Nĕmcové

Tajemný pás

Mladý kníže Ludomír se vydal se svým starým vychovatelem a rádcem na cesty.
Byl to jinoch statečný a pohledný, takže nejedno dívčí srdce po nĕm zaplakalo.

Učitel jeho, jmenoval se Dobrodĕj, byl muž zbĕhlý v tajných učeních a znal svĕt.

Jednou přišli do velkého mĕsta. Vládl tu král, který byl ochoten vyplnit své krásné dceři jakékoli přání.

Ta vydala rozkaz, že kdo se na ni smĕle podívá nebo zasmĕje, přijde o hlavu. Ani žádná dívka u dvora nesmĕla mít milého, jinak byla ihned vyhnána a potrestána vĕzením.

Svého otce princezna Kazimíra milovala, ale byl to také jediný muž, kterého mĕla ráda.

Co by za to byl dal, aby jeho dcera dostala rozum a její tvrdé srdce se obmĕkčilo.

Tohle všechno se Ludomír cestou dozvĕdĕl a toužil princeznu poznat. Marnĕ ho jeho starý učitel varoval.

Rozhodl se, že se na ni zasmĕje, až půjde přes námĕstí.

Alespoň v tom Dobrodĕje poslechl, že se převlékl za šaška a zohyzdil si obličej.

Princezna sebou trhla a poručila svým líbezným hlasem vojákům:

Chopte se ho!

Vtom přistoupil starý Dobrodĕj, uklonil se zhluboka před Kazimírou a povídá: Jasná princezno, odpusťte mu. Je to blázen, kterého vezu sousednímu králi. Přeje si ho mít u dvora.

Ano, daruji mu život, odpovĕdĕla Kazimíra. Ale chci ho pro sebe.

Otec se na Kazimíru hnĕval. Nechtĕl nepřátelství se sousedním králem a vyčítal své dceři rozmařilost, proti které už celá zemĕ reptá.

Ale já muže nenávidím a bytosti láskou malátné se mi protiví. Chci panovat sama. A kdo mĕ bude kárat, toho potrestám.

Král byl z toho smuten a dal povolat šaška. Z které zemĕ pocházíš? ptal se ho.

Šašek: Já jsem ze zemĕ, kde není  metla nad strom a lvice nade lva.

Kazimíra se rozzlobila, ale otec jí řekl: Vzala sis ke dvoru blázna, tak si musíš nechat pravdu i nepravdu líbit.

Ale princezna se urazila a odešla.

Ludomír si jako šašek získal přízeň všech. Bavil je celý den veselými žerty, ale večer pak byl smutný. Toužil po princeznĕ a myslel na svého učitele.

Tu náhle nĕkdo neviditelný otevřel dveře a Dobrodĕj byl tady.

Nahlédl jsem do knihy tvého osudu, pravil. To pyšné srdce je ti souzeno. Učiníš z princezny svou laskavou ženu, ale napřed musí být ona sama sebou potrestána. A položil na stůl skvostnou skříňku se šperky nevídané krásy. Zítra večer půjdeš k ložnici princezny, vezmeš jeden šperk a kladivo a budeš tlouci. Až se tĕ bude její komorná ptát, za co šperk prodáš, řekni, že jen za to, když u tebe v pokoji přespí.

Ve skříňce ležely hodiny, pás a diadém. Vše tak bohaté zlatem a diamanty vykládané, až oči přecházely.

Vzal nejprve hodinky, tehdy velikou vzácnost, a učinil, jak mu Dobrodĕj poradil.

Za chviličku tu byla komorná s dotazem od princezny, proč dĕlá takový hluk.

Chci ty hodinky rozbít. Nerad se dívám, jak ubíhá čas, odpovĕdĕl Ludomír.

Proč je radĕji neprodáš? Dám je, ale jen tehdy, když u mne v komnatĕ do dvou hodin rána probdíte.

Komorná se lekla a bĕžela vše říci princeznĕ. Co mĕla Kazimíra dĕlat? Po šperku toužila, a tak jen řekla:

Dobře bych zaplatila tomu, kdo by mi ty hodinky přinesl, ale nemohu ti přikázat, abys překročila můj vlastní zákon.

A teď zas mĕla komorná zamotanou hlavu. Ale znala princezniny slabosti, a tak šla do pokoje k šaškovi. Ráno jí odevzdala šperk a dostala bohatou odmĕnu.

A když odpřísáhla, že opravdu jen sedĕla a bdĕla, nebyla vyhnána.

Jenže večer se to všechno opakovalo znovu.

Tentokrát si Ludomír sedl na chodbu s nádherným pasem.

Komorná už ani princeznĕ nic neříkala a šla rovnou k nĕmu. Ráno pak hned pás odevzdávala  Kazimíře.

Ta jí sice opĕt dobře zaplatila, ale také vyčinila, že se jí nepřišla dovolit. Že ale dostala, co chtĕla, dívce zas odpustila.

Třetí večer sedĕl Ludomír před princezniným pokojem s diadémem. Jenže nebylo za ním koho poslat. Komorná spala jako špalek. Musela tedy Kazimíra sama jít. Zahalila se do závoje, aby ji šašek nepoznal, a nabízela mu peníze a princezninu přízeň.

Peníze nepotřebuji a princezninu přízeň jsem si získal jako šašek. Pojďte se mnou, krásná panno,a skvost je váš, odpovĕdĕl Ludomír. Kazimíra ani nevĕdĕla jak, a byla u Ludomíra v pokoji.

Druhý den však byla zamlklá, nesmála se, neplakala, nikoho nekárala. Ba ani svého šaška nechtĕla vidĕt.

Ten zatím u sebe rozmlouval se starým učitelem.

Dobrodĕj poprvé sundal ze svého tĕla kouzelný pás, který ho dĕlal neviditelným, a dal ho princi.

Od oné noci byla Kazimíra vlídnĕjší ke všem a zvlášť laskavá ke své komorné. Ta té promĕnĕ rozumĕla.

Když se princezna ve dvĕ hodiny ráno vracela od Ludomíra, probudila se. Jenže začala princezniny dobroty zneužívat. Netajila se láskou k jistému  chlapci a brzy se i rozneslo, že už přišla o poctivost. A tu hned začaly ostatní dvorní dámy reptat, že má komorná výhody a dává zlý příklad.

V princeznĕ se probudila zlá panovnice a dala svolat soud.

Když ale chtĕla vyslovit krutý ortel, jako by jí v tom nĕkdo neviditelný bránil.

A pak jí známý hlas zašeptal: Princezno, Ludomír tĕ žádá o milost.

Kazimíra se začervenala, sklopila hlavu a mírným hlasem řekla:

Budiž, daruji vám život. Ale za to budete celý rok od sebe odloučeni.

Lid začal reptat a komorná postavila se hrdĕ před ni a řekla:

Královno, odsuzuješ mĕ, a přitom si sama zasloužíš soud.

Nastala vřava a všichni se chtĕli vrhnout na princeznu.

Tu zaznĕl jakoby z oblak mocný hlas:

Stůjte! Bůh nechce smrt hříšníka, ale jeho polepšení.

V tu chvíli pak vidĕli všichni jasného andĕla, jak princeznĕ obtočil kolem tĕla zlatý pás a oba zmizeli.

Kazimíru, která leknutím omdlela, položil Ludomír na pohovku.

Jsi andĕl, abych se k tobĕ modlila, nebo človĕk, abych tĕ milovala? řekla ještĕ napůl ve spaní princezna.

Jsem Ludomír, tvůj šašek, princezno. Ale taky knížecí syn. Můžeš svou přízeň v lásku promĕnit?

Proto mi byl ten milý hlas tak povĕdomý, odpovĕdĕla Kazimíra.

Princ si sňal andĕlská křídla, objali se a kámen v dívčinĕ srdci zmĕkl láskou.

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove

180051.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář