Jdi na obsah Jdi na menu
 


Silný Ctibor - Čtené pohádky BN na Déčku

30. 8. 2018

 

Pohádky Boženy Nĕmcové

Silný Ctibor

Za starých časů byl rýznburský dvůr velký a ohromný hrad, obklopený kol dokola hustými lesy.

Od západní strany se vjíždĕlo do brány, k severní stranĕ vedla však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Úpĕ, která se pod skalisky plíží.

Bylo to dříve malebné údolí na břehu řeky, celé porostlé jedlemi. A tam u řeky stávala malá chaloupka a v ní ovčák zůstával.

Jednoho dne jede rýznburský pán z procházky a vidí, jak ten ovčák nese z lesa na ramenĕ velikánskou jedli.

Byl dobrý pán, ale velice přísný na toho, kdo dřevo z lesa kradl, nebo dĕlal všelijakou škodu. Hvĕvivĕ se tedy na ovčáka obořil: "Jak se můžeš opovážit z mého lesa dříví krást?"

"Odpusťte mnĕ to, pane rytíři. Mám tuze špatný barák a přemýšlel jsem, jak ho opravit, když tu mi ta jedle padla do oka. Nedalo mi to, došel jsem si pro ni a vytrhl ji," odpovĕdĕl ovčák.

"Ty že jsi tak silný?" ptal se rytíř a s podivem hledĕl na ovčáka, který pořád ještĕ držel strom na rameni. "I což je o sílu," odpovĕdĕl ovčák. "Jen kdybych mĕl nĕco lepšího na zub.

"A co bys tak potřeboval, abys byl ještĕ silnĕjší?" zeptal se pán.

"Inu, já myslím, že kdybych snĕdl dva pytle hrachu, nĕkolik uzených kýt a k tomu vĕdro dobrého vína vypil, že bych byl v stavu s každým obrem se prát."

"Dobře tedy. Máš to mít. A zítra si pro to přijeď do hradu. Tu jedli ti pro tentokrát odpustím. Ale jen pro tentokrát."

S radostí ovčák rytíři podĕkoval a vesele kráčel domů s jedlí.

Ráno stáhl ženĕ cíchu z postele, a když se ho ptala, co blázní, jen mávl rukou. Šel si na hrad pro to, co mu pán slíbil.

"Kam to všechno dáte? A kdo vám s tím pomůže?" ptal se hradní, když vidĕl, že ovčák přichází sám.

Pán mu totiž povĕdĕl, co všechno má připravit.

"Naložím si to na ramena a odnesu," povídá ovčák.

Hradní: "Dĕláte si ze mne blázny? Jakpak byste toho tolik unesl?"

"O unesení je hej, jen mi to dejte," ovčák na to.

"Tak to jsem tedy zvĕdav," pomyslel si hradní a schválnĕ mu toho ještĕ o mnoho víc namĕřil. Plnou cíchu hrachu mu dal a k tomu šest uzených kýt a vĕdro vína. A teď byl zvĕdav, jak to ten chlap odnese.

Ale ovčák vzal cíchu, přihodil k ní kýty, zavázal ji, hodil na rameno, vĕdro vína na druhé, podĕkoval a kráčel pohodlnĕ domů.

Povĕst o tom se rychle rozšířila a od té chvíle mu nikdo neřekl jinak než Silný Ctibor.

Nĕkolik dní nato přišla z Prahy zpráva, že se bude konat velký turnaj, na který se mĕli sjet všichni rytíři. Byl tenkrát takový způsob, že si rytíři drželi silné panoše, hotové obry, kteří se pak na turnaji místo nich potýkali.

Rýznburský rytíř ale žádného tak silného panoše nemĕl, na kterého by se mohl spolehnout. A tak si vzpomnĕl na Ctibora a hned taky pro nĕho poslal.

"Poslechni, Ctibore," řekl, když ovčák vešel. "Chtĕl bys být u mne panošem?"

Ctibor: "To vĕřím, že chtĕl. A jak rád."

"Musel by ses naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit na koni. Tomu já se všemu rád budu učit. A síly mám teď až nazbyt," odpovĕdĕl zase ovčák.

"Dobře tedy. Jdi k hradnímu, on ti dá jiné šaty. Ale za týden musíš všechno umĕt. Pojedeme do Prahy."

Ctibor radostí do stropu skákal, když slyšel, že pojede do Prahy. A ve dne v noci se učil. Než uplynulo sedm dní, umĕl všechno, co má panoš umĕt.

Rytíř byl spokojen a odebral se s ním i s celým svým komonstvem do Prahy. Tam byli už všichni rytíři z celých Čech pohromadĕ. A k tomu i mnoho cizinců. Obzvláštĕ se povídalo o jednom, který prý mĕl s sebou velmi silného obra.

Když nastal den určený k turnaji, sjeli se všichni na stanoveném místĕ. Tam už bylo pro pány a paní připraveno lešení, slavnostními koberci obvĕšené a před ním se mĕli jejich panoši potýkat.

Když se panstvo shromáždilo, vjeli na ohrazené místo dva panoši na pĕkných koních, Jeden byl onen vyhlášený obr, druhý panoš českého rytíře.

Netrvalo dlouho a cizinec byl vítĕzem. A tak to šlo nĕkolikrát za sebou.

Tu přišla řada na Ctibora. Když předjel, cizinec si ho přemĕřil a výsmĕšnĕ povídá: "Jak se, malý mužíčku, můžeš vůbec opovážit se mnou potýkat? Tebe rozmáčknu jako ten kámen!" Vzal kámen do ruky a rozmáčkl ho snadno jako kus cukru.

"Inu," řekl Ctibor a popojel až k nĕmu, "když myslíte, že jsem tak slabý, tedy se nepotýkejme a podejme si na rozchod po přátelsku ruku."

Obr mu s úšklebkem ruku podal, ale Ctibor ji popadl, vyhodil obra do povĕtří a pak s ním tak ráznĕ smýkl o zem, že se chlap ani nenadechl.

"Myslíš, že jen u vás umĕjí kameny mačkat? U nás toho umíme ještĕ víc." Když to obrův pán uvidĕl, dostal strach a dal se na útĕk.

"Ctibore, Ctibore," volal rýznburský rytíř, "obrův pán ti ujíždí, pusť se za ním!"

Ctibor nechal obra obrem a pustil se za cizím pánem. Ten právĕ jel z kopce, když ho dohonil. I skočil z konĕ a popadl tak silnĕ za kolo, až mu kus loukotĕ s třemi špicemi v ruce zůstal.

"Tak se od nás, pane, neujíždí," křičel na omámeného rytíře. "Napřed musíte zaplatit." Byl tehdy totiž takový zvyk, že ten, který prohrál, musel se z prohry penĕzi vykoupit.

Chtĕj nechtĕj musil se cizinec vrátit a ku posmĕchu českých pánů Ctiborovi zaplatit.

Ctibor se pak za svůj hrdinský čin stal rytířem a do znaku dostal kus loukotĕ s třemi špicemi na znak svého slavného vítĕzství. Chaloupku si přestavĕl na pořádný dům a žil dlouho a v dobrém přátelství se svým bývalým pánem. 

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove

178730.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář