Jdi na obsah Jdi na menu
 


O chytré princezně - Čtené pohádky BN na Déčku

21. 8. 2018

 

Pohádky Boženy Nĕmcové

O chytré princeznĕ

Jeden mladý řemeslník, jmenoval se Jirka, šel do svĕta na vandr a na zkušenou.

Přišel až k plotu bohatého zámku se zahradou plnou pestrobarevných kvĕtů. On ale pro nic z toho oči nemĕl, jen pro mladou knĕžnu, která se tu procházela.

Čertu bych za ni duši dal, pomyslel si Jirka, povzdechl a šel dál.

Brzy potkal cestou mládence ve šviháckém sáčku.

Ten ho zastavil a povídá: Co tak smutnĕ, mladíku?

Ále! Potácím se svĕtem, nic nemám a človĕk by chtĕl nĕkde kořeny zapustit, odpovĕdĕl Jiřik. A teď jsem ještĕ vidĕl tak pĕknou princeznu v tomhle zámku, že bych za ni čertu duši dal.
Mládenec se ptá: Myslíš to opravdu?

Jirka: Opravdu.

Mládenec: Tvoje žádost se má vyplnit. Já jsem čert a když se zapíšeš, ve čtvthodinĕ jsi bohatým princem a můžeš jet k princeznĕ, která si tĕ oblíbí a vezme za manžela. Zde je lístek a pero. Natrhni si malíček a krví se pak podepiš!

Bez rozmýšleni vzal Jiřík osten, píchl se do malíčku a čertu se krví podepsal.
Čert: Tak, teď jsi můj. A za kolik let si mám pro tebe přijít?

Jirka: Inu, tak za dvacet let. Za tu dobu už si užiju lásky krásné princezny a bohatého života.
To už rád s tebou půjdu, povídá  Jirka bez obav.
Čert dal Jirkovi váček s penĕzi, ze kterého neubývá, jeho chudé šaty promĕnil v knížecí a řekl mu, že za lesíčkem na nĕho čeká služebnictvo s kočárem a koni.

Jiřík se bál, že se nebude umĕt na zámku chovat.

Zelený panáček ho ale ujistil, že bude všechno umĕt a všechno se mu bude vĕřit.  Nato zmizel, jak se objevil.

Mladá princezna byla v zahradĕ, když Jiřík jako pán přijel. Dal se u knížete ohlásit a požádal o pár dní pohostinství.

Knížeti se líbil, a tak hned služebnictvo muselo komnaty chystat a do nich vaky, kterými Jirku čert zásobil, tam nosit. Na jeho počest připravili slavnostní tabuli.

Jiřík přišel ve zlatém šatu, aby princeznu okouzlil, a to se opravdu podařilo. Mĕl sám ze sebe radost, jak mu pusa obratnĕ jede a vede si opravdu jako pán.

Byl už na zámku nĕkolik dní a začal se bát, kdy bude muset odjet. Jednou zůstal s princeznou o samotĕ, i svĕřil se jí se svou láskou. I ona se mu vyznala, a tak šel rovnou za jejím otcem a požádal ho o její ruku.

A protože už kníže od dcery vĕdĕl, že se jí Jiřík líbí, a že se přesvĕdčil, že má dost penĕz, aby se mĕli dobře, požehnal jim a Jirku ustanovil svým spoluvládcem.

Bĕžel čas. Manželé už mĕli dva syny a dceru. A protože starý kníže zemřel, panoval Jiří sám. Nikomu neubližoval a lidé ho mĕli rádi.

Vzpomnĕl si občas na čerta, ale vždycky si řekl: Ono nĕjak bude.

A bylo. Do příchodu čerta chybĕl najednou jen rok.

Celou tu dobu chodil Jirka jako stín, ani jíst nemohl. A když se podíval na dĕti nebo na manželku, chtĕlo se mu plakat.

A pak mu zbýval už jen den. Zavřel se k sobĕ do pokoje, aby se vyhnul otázkám, a čekal. Večer se otevřou dveře a v nich je čertovský mládenec.

Jiříku, jestlipak sis vzpomnĕl, že je dnes dvacet let a máš jít se mnou?

Jiřík: Jak bych si nevzpomnĕl? Ale mám tady ještĕ tolik práce! A taky se musím rozloučit s manželkou. Dej mi ještĕ tři dny.

Proč ne, řekl čert, jistý si svou vĕcí. A ještĕ nĕco přidám. Dej mi každý den jeden úkol. A když ho nesplním, jsi volný.

Jiřík by si byl rád nĕco pro čerta vymyslel, ale nic ho v tom strachu nemohlo napadnout. A tak vzal knĕžnu na procházku a ptal se jí, co by ji potĕšilo.

Ta byla ráda, že je manžel zase veselý, a tak jen žertem řekla, že by chtĕla, aby ta skála za zámkem byla pryč a ona mĕla pĕkný výhled.

Jirka to čertu uložil a skála byla ráno pryč.

Jak se polekal, když vyhlédl z okna!

Proboha, muži, ty máš spolky s ďáblem, zvolala žena, když to ráno uvidĕla. Jirka to všelijak zamlouval a hned chtĕl, aby mu žena řekla další přání.

Dobře na nĕm poznala, že není nĕco v pořádku, ale řekla, že chce, aby na místĕ té odstranĕné skály byla zahrada s tisícem kvĕtů a stromů.

Čert to večer Jirkovi slíbil a ráno to bylo.

Kníže Jiří stál u okna a nevĕdĕl strachy, co dĕlat. Ani ta nádhera ho nedokázala potĕšit. Tehdy ho vzala jeho nĕžná žena za ruku a povídá:

Teď už mi musíš říct pravdu. Máš spolky s čertem. A když mi vše přiznáš, třeba ti pomůžu.

A tehdy jí to všechno mladý kníže vypovĕdĕl a ona mu řekla, ať se jen ničeho nebojí, že do večera nĕco vymyslí.

Když přišel ve stanovenou dobu čert, poslal ho Jirka za za manželkou: Jdi k mé paní. Ona ti poví. Já už nic nevím.

Čert k ní vešel do pokoje.

Knĕžna: Ty jsi ten čert, co máš mého manžela odnést?

Ano, prosím, povídá čert.

Mohu si cokoli vymyslet a když to nesplníš, nemáš už na mého muže práva? ptá se zas knĕžna.

Čert: Ano.

Knĕžna: Dobře. Vytrhneš mi tři vlasy, ale ani o jeden míň, ani víc. A musíš to udĕlat tak, aby mĕ to ani trošku nebolelo. A až je vytrhneš, zmĕříš je a každý musíš natáhnout, aby byl dvakrát delší.

Čert se zamračil, přistoupil ke knĕžnĕ a škubl.

Ale ta vykřikla. Knĕžna: Vidíš, už máš vroubek. Ale odpouštím ti. Teď je natáhni.

To už byl čert bezradný. Prosil tedy knĕžnu, aby mu je dovolila s sebou vzít do pekla a s ostatními čerty se poradit. Knĕžna mu to dovolila a on s vlasy zmizel.

Když přišel do pekla, položil vlasy před Lucifera na stůl a řekl mu, jaký dostal úkol.

Tentokrát jsi prohrál, chytroušku, povídá pán pekla. Natáhneme-li je, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se. A když je dáme do ohnĕ, spálí se. Nezbývá ti nic jiného, než se vrátit a místo vlasů vrátit cedulku s podpisem.

Čert: Ó, já k ní nepůjdu! Mohlo by se mi zle vést!

Lucifer: Tak proč si nedáš pozor? Teď bĕž a vrať, co ti nepatří!

A tak čert letĕl k zámku. Ale mĕl strach jít dovnitř. Číhal tedy u okna, až kníže otevře. A jak se toho dočkal, hodil cedulku do pokoje a zmizel.

Jiřík s nevýslovnou radostí a úlevou cedulku zvedl a bĕžel s ní k manželce, která dobře vĕdĕla, jak všechno dopadne, protože to byla chytrá pricenza.

A pak už žili oba klidnĕ a spokojenĕ až do smrti.

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove

179842.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář