Chudák a boháč - Čtené pohádky BN na Déčku
Pohádky Boženy Němcové
Chudák a boháč
Chudé ženě umřel muž. Zůstalo jí šest dětí a po zaplacení pohřbu sotva na sousto chleba.
Jeden chalupník se nad ní smiloval a nechal ji i s dětmi u sebe v malé světničce bydlet. Ale najíst jim dát nemohl. Sám neměl.
Děti měly kmotra - bohatého mlynáře, ale zlého lakotu. Vdova ho moc dobře znala, a proto ho nechtěla o nic prosit. Když už ale děti neměly co jíst, odvážila se vdova k němu. Ruku mu políbila a plačíc prosila o almužnu.
„Copak si myslíte, že když jsem kmotr, že vás musím všechny živit?“ rozkřikl se na ni mlynář. „Proč máte děti? Žebráci nemají co mít děti. Jděte k čertu a nechoďte mi na oči, nebo na vás poštvu psa!“
S pláčem šla chudá vdova domů. Ale mlynářova žena to slyšela, nabrala do mírky honem něco mouky, ukrojila kus chleba a běžela tajně zahradou, aby to vdově podala. Bála se muže, aby ji neviděl.
Nešťastná žena děkovala a šla domů. Cestou se ještě zastavila u osamělé kapličky svatému Josefu zasvěcené a děkovala, že může něco dětem domů přinést.
Jen přišla domů, hned uvařila. Seděli všichni právě u stolu, když kdosi tluče na dveře.
Myslela, že je to někdo z domácích, ale ve světle loučí stál neznámý mladík.
„Prosím vás, matko, jsem chudý pocestný. Nikdo mi ve vsi nechce sousto chleba dát a nocleh poskytnout. Můžete mě nechat někde v koutku přenocovat?“
Vdova hned všechno přichystala. Sama si jídlo nevzala, aby on a děti měli. A i jedinou pokrývku mu dala. A jak nejlépe mohla, připravila mu spaní. Lehali tehdy všichni na mechu, který si přinesli z lesa. Na poctivé slamníky neměli.
Když se děti před spaním modlily ke svatému Josefovi, mladík si klekl spolu s nimi a potom povídá:
„Pročpak se tolik ke svatému Josefovi modlíte? Protože náš tatínek, když umíral, nám to poručil. Svatý Josef má kapličku za vsí. Tam každý den chodíme, aby nás neopustil,“ odpověděl nejstarší Josef. „Svatý Josef je můj patron. Dnes jsme tam také byli a maminka hned přinesla něco k jídlu.“
„Buďte jen vždycky čistého srdce a svatý Josef bude vaším otcem a nikdy vás neopustí,“ řekl vandrovní a šel s dětmi spát.
Ráno, sotva se rozednilo, byla vdova už na nohou, ale vandrovní nikde. Šla ven, tam nebyl. Vrací se dovnitř a tu k ní jde nejstarší Josef a ukazuje jí na své posteli hromádku zlatých peněz.
„Proboha, dítě, kdo ti dal tolik peněz?“ ptala se ho matka.
„Zdálo se mi,“ povídá Josífek, „že ten mládenec, co u nás spí, vstává, jde ke mně, dává mi do postele ty peníze a povídá: To dej své matce za nocleh. Já jsem tvůj patron. A když jsem se probudil, ty peníze tu ležely.
Bylo po nouzi, Jenže vdova měla starost, aby ji lidé o ty peníze, které jim svatý Josef nadělil, nepřipravili. Proto o nich ani nechtěla před mladšími dětmi mluvit, aby něco nevyblebtly. A hned je schovávala do staré plachty.
„Ale, maminko,“ řekl Josífek, „přece bych rád věděl, co jich je.“
A protože už mírku mlynářce zase vrátil, běžel si ji znovu půjčit.
„Copak budete měřit?“ ptal se mlynář, který se u toho natrefil.
„Já nevím, pane kmotřínku,“ zašeptal Josef a začervenal se, protože nebyl zvyklý lhát.
Panu kmotrovi to ale zavrtalo v mozku, co bude asi kmotra měřit, když nic nemá. Šel tedy jako pro mírku, ale zatím ji tajně na dně těstem namazal, aby pak uviděl, co v ní bylo měřeno.
Chlapec ji vzal, běžel domů, nedíval se dovnitř. Vdova taky ne. A jen rychle měřili, aby byli hotovi a mohli mírku zase vrátit. Potom s ní zase Josífek běžel zpátky.
Mlynář ji vzal a sotva se kluk otočil, už hleděl dovnitř. A hle! Na dně zůstal v těstě přilepený jeden dukátek.
„Tak ty tak,“ povídá si mlynář. „Jen počkej, kmotra!“
Sotva přišel Josífek domů, povídá mu matka: „Peníze jsou jenom pro starost. Dokud jsme nic neměli, nebála jsem se zlých lidí. A jen co k nám přišly, mám strach, aby nám je někdo nevzal.
„Vím, co uděláme,“ povídá malý Josífek. „Uložíme je ke svatému Josefovi do kapličky za oltář.“ To také udělali.
Vdova pak ještě běžela honem do města a za jeden peníz nakoupila dětem jídlo. Když bylo po večeři, tluče zas někdo na dveře.
A zase je to cizí člověk, který prosí o nocleh. Žena ho pozve dovnitř a snese mu jídlo a pití, aby se posilnil. A taky hned postel připravuje, svou jedinou přikrývku nabízí. Ale vandrovní si ani nelehl, jen se natáhl na lavici.
„Klidně si lehněte, matko,“ povídá, „já brzy zase odejdu.“
Zavrtěl sebou a usnul.
Vdově to bylo divné, že se ani nepomodlil a jen tak spí. Ještě ani nezdřímla a už zase bouchání na dveře.
Už vstávala, kdy slyší z lavice: „Jen zůstaňte ležet, matko. Ten, co klepe, je zloděj. A Pán Bůh sám mě poslal, abych vás ho zbavil.“
Cizinec vstal, šel ke dveřím a ptá se: „Kdo je?“
„Já jsem čert a jdu si pro peníze,“ ozval se hlas.
Nato otevřel vandrovní dveře a povídá: „Ty nejsi čert, ale já jsem čert!“
Popadl neznámého do náručí a zmizel i s ním. Druhý den se rozkřiklo, že se ztratil bohatý mlynář. Nikdo nevěděl, kam se mohl podít. Jen chudá vdova znala to strašné tajemství. A nikomu jinému ho nepověděla než mlynářce, aby se mohla za mužovu černou duši modlit. Ta to také udělala a polovinu svého jmění dala chudým, aby mlynářovy hříchy odčinila.
Vdova se svými dětmi byla teď šťastná. Žila v klidu, z dětí vychovala hodné a pořádné lidi a nikdy nezapomněla na to, že ji napřed zachránil svatý Josef a pak čert.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove