Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alabastrová ručička - Čtené pohádky BN na Déčku

31. 8. 2018

 

Pohádky Boženy Nĕmcové

Alabastrová ručička

Do jedné vesnice přišli dva vysloužilí vojáci a prosili o službu. Jeden mladší byl ještĕ při síle, ale ten druhý byl z vojny celý zubožený a špatnĕ chodil. Práci proto nedostal, jen ho nechali u nich žít.

Ale ve vsi je mĕli rádi oba. Hlavnĕ dĕvčata. Byli veselí a umĕli všechny pobavit.

První z nich se dokonce brzy oženil. Ženu mĕl chudou, nebyla taky nejmladší, ale mĕla chaloupku, a když se oba snažili, na živobytí bylo.

Narodila se jim dceruška, které dali jméno Zuzanka. Všichni ve vsi ji mĕli rádi, protože každému hned pomohla a pro každého mĕla dobré slovo a úsmĕv.

Bylo to večer před svatým Janem Křtitelem. Mládenci a dĕvčata z vesnice pálili svatojánský oheň na vrchu nedaleko starého hradu. Když ho zapálili, skákali kolem nĕho a zpívali, oheň přeskakovali.

Tu najednou Zuzanka o nĕco zakopla. Shýbne se, zdvihne to a vidí malou alabastrovou ručičku.

"Zahoď to, je to kouzlo," volali všichni.

Ale starý voják Martin povídá: "Přinese ti štĕstí. Povĕs ji na krk a uvidíš."

Zuzanka ho tedy poslechla. Když oheň dohořel, odcházeli všichni domů. Marnĕ je Zuzanka přesvĕdčovala, aby s ní šli na starý hrad. Báli se, že o svatojánské noci tady tropí své rejdy čarodĕjnice. Zuzanka se ale nedala odradit. Šla na hrad, sedla si a pozorovala hvĕzdy, až jí oči přecházely.

Tu slyší zdáli krásnou muziku a už také z hradu vycházejí skvostnĕ odĕní hudebníci. Za nimi pán a paní v krásných odĕvech se zlatými korunami na hlavách a mnoho dalších pánů a paní a po stranách sloužící s pochodnĕmi.

Když průvod obešel celý hrad, zastavili se přímo před Zuzankou. A královna na ni zakývala prstem. Zuzanka se ani na okamžik nerozmýšlela. Přijala nabídnutou ruku a šla s královnou do hradu.

Tu se otevřela v jednom koutĕ brána s dlouhou chodbou a všichni tam vešli. Než se Zuzanka nadála, stáli uprostřed přenádherné zahrady a uprostřed ní zlatem vykládaný alabastrový zámek. Zlaté dveře zámku se otevřely, družina i s králem se poklonila královnĕ a všichni zmizeli.

Královna se Zuzankou chodily po zahradĕ tiše. Nikdo nemluvil. Tu se královna zastavila, utrhla myrtový proutek, uvila z nĕho vĕneček, dala ho Zuzance na hlavu a řekla: "Nech si ho ode mne na památku a zítra přijďte na toto místo s otcem a řekni mu, ať kope. Nesmíte ale nikomu říci, co najdete. A z vesnice se odstĕhujte."

Nato vyvedla Zuzanku zpáteční cestou ze zahrady ven a zmizela.

Domů přišla Zuzanka až o půlnoci. Když ji maminka ráno budila, stálo už slunce vysoko. Sáhla pod polštář a našla vĕneček. Nezdálo se jí to tedy!

Jenže vĕneček nebyl zelený, ale celý z ryzího zlata!

"Starý Martin ti dobře poradil," pravil otec. "Ručička ti přinesla štĕstí. Jen jestli ještĕ dokážeš najít to místo. Je tam určitĕ zakopán poklad," řekl otec.

Aby je nikdo nevidĕl, vydali se o polednách, kdy byli všichni doma na obĕdĕ, na starý hrad. Zuzanka našla průchod mezi zdmi, který se v noci zdál branou. Vešli na kulatý dvůr porostlý jen travou a keři.

Žádná zahrada, žádný zámek. Přesto Zuzanka s jistotou prohlásila: "Tady je to, tatínku. Tady kopejte!"

Jakmile začal otec kopat, hned narazil na velkou, železem kovanou truhlu. Ani pohnout s ní nemohl,
jak byla tĕžká. Ale sotva se jí Zuzanka prstem dotkla, uzvedli ji snadno. Když ji doma otevřeli, byla plná zlata.

Druhý den se vydal otec do mĕsta, aby koupil konĕ a vůz a najal ve mĕstĕ bydleni. Matka se Zuzankou zatím balily vĕci. Chaloupku přenechali starému Martinovi a taky mu dali nĕco penĕz.

Když se otec vrátil z mĕsta, řekl, jak mu Zuzanka poradila, že zdĕdil peníze a že se budou stĕhovat. Nĕkteří jim to štĕstí přáli, ale jak už to bývá, cloumala jinými závist. Nejhůř na tom byl sedlák, který bydlel ve statku hned vedle nich. Vrtalo mu to hlavou, kde mohl vzít jeho soused najednou tolik penĕz. I poslal svou ženu za Zuzančinou matkou.

Selka přišla a všemožnĕ se vyptávala a na ženu tlačila. Ta se bránila statečnĕ, ale nakonec přec jen omylem řekla: "Zdĕdili jsme po jednom strýci. Ale to jen proto, že naše dĕvče našlo tu kouzelnou ručičku."

Selka hned bĕžela domů a pobízela sedláka, aby si na Zuzanku počíhal a ručičku jí ukradl.

U souseda se zatím nakládalo na vůz a Zuzanka se chtĕla jít rozloučit se starým hradem. Marnĕ ji otec zrazoval, že půjdou před odjezdem všichni.

Slyšel to lakomý sedlák a hned bĕžel ke hradu, aby tam ha Zuzanku číhal, přepadl ji a ručičku jí vzal. A jak tam tak dřepí schovaný, vidí najednou, že se k nĕmu blíží kůň bez uzdy. I myslel si, že se to jeho kůň splašil. Šel mu naproti, aby ho chytil za hřívu.

Ale jak ho za ni uchopil, kůň se s ním vznesl, třikrát zakroužil dokola a zmizel i se sedlákem.

Za chvíli se už na hradĕ celá rodina loučila s posvátným místem a dĕkovala za štĕstí, které se jí dostalo. Odjezd z vesnice byl ale smutný. Nejvíce Zuzanka litovala, že dlouho neuvidí starého Martina.

Ve mĕstĕ ale přece jen na nĕho trochu pozapomnĕla. Rostla jako z vody a pořád mĕla plno práce. Taky se pilnĕ učila, aby z ní byla vzdĕlaná mladá dáma. Když dospĕla, požádal o její ruku jeden bohatý a hezký šlechtic. A protože se jí líbil, rodiče svolili.

Svatba byla tady. Zuzanka vstupovala do kočáru se zlatým myrtovým vĕnečkem na hlavĕ a alabastrovou ručičkou na krku jako nejvĕtší památkou. Tu přistoupí k vozu chromý žebrák a prosí o almužnu.

Zuzanka na nĕho bystře pohlédla, poznala starého Martina a hned ho zvala k sobĕ do vozu. Ale ten nechtĕl ve svých ubohých šatech.

Tu však přiskočili také její rodiče, Martina posadili do kočáru a musel jim vypravovat, kde se tu vzal a jak se mu vedlo. I vyprávĕl Martin, jak se mu po nich stýskalo a že se vypravil na cesty, aby je našel. A protože se mu to podařilo, může zase domů.

Už ho ale nepustili. Zůstal u nich v krásném domĕ až do smrti. Zuzančin otec pak koupil vesnici, kde se jeho dcera narodila, desateronásobnĕ oplatil sedlákům, kteří se ho tenkrát ve vsi ujali, a nedaleko starého hradu nechal vystavĕt pĕkný zámek, ve kterém pak všichni svornĕ a spokojenĕ žili.

Alabastrová ručička a zlatý vĕnec pak zůstaly v rodinĕ jako poklad nejcennĕjší.

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove

178729.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář